15 C 43/2021-27 — Okresní soud v Chebu

1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně, uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 2. listopadu 2020, na zaplacení částky 1 130,24 Kč, představující podle žalobkyně pohledávku na zaplacení nedoplatku vyúčtování spotřeby elektřiny. Podle žalobních tvrzení dodávala žalobkyně na základě smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny ze dne [datum] žalované elektřinu pro potřeby domácnost do odběrného místa na adrese jejího bydliště dle záhlaví rozsudku a žalovaná elektřinu podle smlouvy odebírala. Cena elektřiny byla smluvně určena ceníkem žalobkyně a splatnost vyúčtování ve faktuře za příslušné zdaňovací období. Takto žalobkyně dne [datum] vyúčtovala cenu elektřiny fakturou [variabilní symbol] v částce 12 580,24 Kč za 2,578 MWh elektřiny odebrané v období od 5. dubna 2019 do 28. ledna 2020, od níž byly odečteny žalovanou zaplacené zálohy v částce 11 450 Kč. Nezaplacena pak zůstala právě částka 1 130,24 Kč. Uvedená faktura měla být zaslána žalované poštou na sjednanou korespondenční adresu. Žalovaná tuto částku žalobkyni nezaplatila, přestože k tomu byla dále vyzvána dopisy ze dne 22. dubna a 23. září 2020. Stejnou žalobou se pak žalobkyně domáhala po žalované zaplacení úroku z prodlení podle výroku I., aniž by žalobu v této části blíže vysvětlila. 2. K jednání nařízenému na den 20. prosince tr. se nedostavila žádná z účastnic, ani zástupce žalobkyně, přičemž pouze neúčast strany žalující byla předem omluvena. 3. Ohledně žalovaného nedoplatku vyúčtování je zřejmé, že cena dodávané energie měla být podle smlouvy určena ceníkem žalobkyně pro příslušné fakturační období. Protože žalobkyně odkazovala na smlouvu o dodávkách elektřiny, vycházel soud ve vztahu k nároku na zaplacení její ceny ze zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon). Podle § 50 tohoto zákona platí, že smlouvou o dodávce elektřiny se zavazuje obchodník s elektřinou nebo výrobce elektřiny dodávat elektřinu jinému účastníkovi trhu s elektřinou a účastník trhu s elektřinou se zavazuje zaplatit za ni cenu. Součástí smlouvy o dodávce elektřiny musí mj. být ujednání o způsoby úhrady plateb za dodávku elektřiny. Způsobem úhrady je bezpochyby myšlena nejen forma platby, tedy způsob, kterým bude úhrada technicky provedena, ale zejména způsob stanovení ceny za dodávku energie. To vyplývá také z právní úpravy koupě, obsažené v § 2079 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), jímž se vztah dodavatele a žalované podle uváděné smlouvy podpůrně řídí ve věcech, neupravených energetickým zákonem, neboť předmětem koupě byla elektřina a její prodej je částečně veřejnoprávně regulován. Lze tedy uzavřít, že na základě uváděné smlouvy vznikla prodávající povinnost dodávat kupující předmět koupě, tj. služby spojené s dodávkami elektrické energie, a kupující povinnost hradit prodávající jejich cenu. 4. Aby byla kupní cena splatná, tj. aby právo na její zaplacení vzniklo a dospělo do nároku, je nezbytné nejen tvrdit, že žalobkyně poskytla žalované služby v uváděném rozsahu a že tyto služby v souladu se smlouvou žalované vyúčtovala, tj. vyzvala ji k placení se specifikací žádané ceny. Z tvrzení žalobkyně se podávalo, že účtovaná cena energie byla přímo vázána na její odebrané množství. Z tohoto důvodu by tedy bylo významné skutkové zjištění o množství energie, dodané podle žalobkyně za předmětné fakturační období. Žalobkyně tvrdila, že služby byly poskytnuty v určitém rozsahu (počet MWh) a že jejich cena byla žalované podle smlouvy vyúčtována. Ve smyslu § 1958 odst. 1 OZ pak žalobkyně tvrdila, že podle ujednání (smlouvy) byla žalovaná povinna vyúčtovanou částku zaplatit ve lhůtě, stanovené v její faktuře, tedy v účetním dokladu, který měla žalované odeslat poštou. 5. K prokázání o množství dodané elektřiny a doručení vyúčtování žalované však žalobkyně neoznačila žádný významný důkaz, resp. jí označené důkazy z podstaty věci nemohly přinést tato tvrzení prokázat. 6. Písemnost označená k důkazu jako smlouva o sdružených službách dodávky elektřiny prokázala, že takové ujednání bylo provedeno. Že tedy účastníce smlouvy zamýšlely zavázat žalobkyni k dodávkám předmětných služeb a žalovanou k jejich odběru ve specifikovaném odběrném místě a k povinnosti platit za tyto služby žalobkyni podle jejích tvrzení cenu. Faktura žalobkyně prokázala, že žalobkyně účtovala žalované uváděné částky. Žalobkyně netvrdila, že by žalovaná ve faktuře (jež je účetním dokladem dodavatelky) nějak osvědčovala správnost údajů v ní uvedených a nebývá to jistě ani obvyklé. Faktura (vyúčtování) přitom nemá charakter veřejné listiny, kde lze vycházet ze správnosti jejího obsahu. Obsah (správnost) účtování žalované ceny v této listině (písemnosti) je proto nutné podle § 565 a násl. OZ prokázat, jako každý jiný údaj na soukromé listině, jenž není potvrzen procesní protistranou. Průkaznost nelze v takových případech dovodit z toho, že příjemce energie má případně možnost reklamovat případné chyby či svůj nesouhlas s vyúčtováním. Pasivitu žalované v tomto ohledu jistě nelze považovat za konkludentní vyjádření souhlasu. Žádný právní předpis totiž takový následek s nečinností dlužníka nespojuje. Při zjišťování těchto základních skutkových tvrzení zjevně nemohou mít žádanou důkazní hodnotu ani obchodní podmínky dodavatele, nebo jiné výzvy k plnění, ale (jak již bylo výše naznačeno) ani smlouva o dodávkách energie v nespecifikovaném množství do budoucna. Žalobkyni se tedy nepodařilo prokázat tvrzení o rozsahu poskytnutého plnění žalované. 7. Dále je nutné si uvědomit, že vyúčtováním je podle obvyklého významu tohoto slova nutno rozumět vysvětlení stanovení ceny, nikoli samotnou výzvu k plnění. Ohledně vyúčtování však žalobkyně nic o doručení žalované netvrdila (viz § 570 odst. 1 OZ), když se zmínila jen odeslání poštovní zásilky na adresu žalované v neuvedený den. Důkaz o doručení, resp. o podání k poštovní přepravě byl označen jen ve vztahu k následným písemným výzvám k plnění ze dne 22. dubna a 23. září 2020. U nich však nebylo tvrzeno, že by vyúčtování ceny obsahovaly. Žalobkyně tedy netvrdila a proto zřejmě také neprokázala ani to, že by cenu služeb dodávky elektřiny, jež měla žalované poskytnout, žalované také vyúčtovala před datem splatnosti jejího účetního dokladu. 8. Ze všech těchto důvodů soud výrokem I. žalobu na zaplacení jistiny zamítl. Nebyla-li žaloba na zaplacení jistiny shledána důvodnou, nelze žalobkyni pochopitelně přiznat ani žalovaný úrok z prodlení. Jestliže totiž nebylo zjištěno prodlení s plněním peněžité povinnosti, není možné dovozovat vznik nároku na její příslušenství, jež je sankcí za toto prodlení ve smyslu § 1970 OZ. Proto byla žaloba stejným výrokem zamítnuta i v tomto rozsahu. 9. Ohledně povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní soud jen pro úplnost vysvětlení uvádí, že ustanovení § 79 odst. 1, § 101 odst. 1 a § 120 OSŘ ukládá účastníkům povinnost vylíčit rozhodující skutečnosti a označit důkazy, jichž se účastník (zde žalobkyně) dovolává. Soud nemůže před právním hodnocením za navrhovatele skutková tvrzení domýšlet a nemůže ani vycházet jen pouze ze skutkových (neprokázaných) tvrzení jednoho z účastníků občanského soudního řízení, pokud k tomu nejsou splněny zvláštní, zákonem předepsané podmínky. Z podstaty věci je přitom zřejmé, že podle § 101 odst. 1 písm. b) OSŘ břemeno důkazní tíží vždy toho z účastníků, který pozitivní tvrzení o skutečnosti uplatňuje (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na: http://www.nsoud.cz). Stejně jako u hodnocení hmotněprávní pasivity žalované nelze ani z její procesní pasivity dovozovat jiné právní následky, než které zákon výslovně stanoví. Proto není možné uzavřít, že elektřina byla žalované v tvrzeném množství dodána, nebo že tvrzené dodávky byly správně vyúčtovány, protože žalovaná se nijak proti těmto procesním tvrzením žalobkyně nebránila. Ohledně významu procesní pasivity žalovaného lze také odkázat na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 33 Cdo 35/2007. 10. V této souvislosti soud podotýká, že soud byl připraven na jednání žalobkyni poučit o tom, že nemá za dostatečná dosud uplatněná skutková tvrzení a již uplatněná tvrzení, o něž svůj nárok opírá nemá za prokázaná a vyzvat ji k doplnění tvrzení a označení dalších důkazů ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 OSŘ. Výsady této výzvy se však žalobkyně vzdala tím, že se jednání neúčastnila (viz usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 5. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. září 2015, č. j. 15 C 71/2014-37, dostupné na: http://nalus.usoud.cz Search/Search). 11. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kterého je kritériem pro přiznání náhrady nákladů řízení úspěch ve věci. Protože zcela procesně ú