15 C 56/2021-15 — Okresní soud v Chebu

Žalobou, doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 27. listopadu 2020, se žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 5 000 Kč, jakožto nevráceného úvěru. Podle žalobkyně uzavřela žalovaná dne [datum] [anonymizováno] se společností [právnická osoba], se sídlem v [země] [anonymizováno] smlouvu o úvěru, na jejímž základě měla žalovaná v neuvedený den čerpat úvěr ve výši žalované jistiny, a to na účet žalované č. [bankovní účet]. Úvěr měl být splacen do [datum] [anonymizováno], což žalovaná nesplnila. Žalobkyně měla nabýt pohledávku na vrácení úvěru proti žalované na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené se společností [právnická osoba], dne [datum]. Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení podle výroku I., aniž by tento nárok blíže odůvodnila. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a stejně jako žalobkyně a její zástupce se nedostavila k jednání před soudem, nařízenému na den 22. listopadu tr., když pouze neúčast žalobkyně byla předem omluvena. Před samotným projednáním věci se soud zabýval tím, zda je s ohledem na neznámý pobyt žalované a její procesní pasivitu pro další vedení řízení nebytné chránit procesní zájmy žalované ustanovením opatrovníka postupem podle § 29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“). Soud přitom v průběhu řízení nezjistil (i s ohledem na výsledek řízení), že by se žalobkyně, nebo jiná osoba snažily právě s ohledem na tuto skutečnost získat pro sebe neoprávněnou výhodu. Proto s odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 věta první OSŘ soud procesní zastupování žalované nezajišťoval, neboť kvalifikované zastoupení účastníka, který nemá zájem v řízení aktivně bránit svá práva, na náklady státu a z ingerence soudu by bylo porušením zásady rovnosti účastníků, zakotvené v § 18 odst. 1 OSŘ. Již ze žalobních tvrzení je zřejmé, že soud nemohl žalobě vyhovět pro nedostatek aktivní legitimace žalobkyně. Žalobkyně totiž tvrdila, že smlouva, z níž žalované nároky dovozuje, byla uzavřena (zřejmě ještě předtím sjednána) s jinou osobou, než postupitelkou pohledávek. Není tedy jasné, z čeho žalobkyně svou aktivní legitimaci dovozovala. Ohledně jakýchkoliv skutkových tvrzení, resp. právních hodnocení žalobkyně o uzavření smlouvy o postoupení pohledávek, přitom soud nemohl učinit žádná skutková zjištění, neboť žalobkyně v této souvislosti neoznačila žádné důkazy. Žalovaná se přitom k žalobě nevyjádřila a neoznačila tedy ani žádné z žalobních tvrzení za nesporná. Jediný důkazní návrh směřoval ke zjištění majitele bankovního účtu uváděného žalobkyní a k prokázání převodu peněz na tento účet. Takové skutkové zjištění ovšem samostatně k vyhovění žalobě vést nemohlo. Proto soud dokazování ani v navrhovaném rozsahu neprováděl. Vzhledem k tomuto procesnímu stavu soudu nezbylo, než výrokem I. žalobu na plnění povinnosti žalované, sjednané podle žalobních tvrzení s jinou osobou, než s žalobkyní, či její právní předchůdkyní v souladu s § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“) zamítnout pro neunesení důkazního břemene, tížícího žalobkyni podle § 120 odst. 1 OSŘ, jak je ostatně žalobkyni jistě známo také z ustálené rozhodovací praxe zdejšího v jiných věcech, kde se domáhala obdobného plnění (z mnoha viz např. sp. zn. 10 C 227/2020, 11 C 380/2020, 12 C 442/2020, 15 C 185/2020, 17 C 120/2020 a řadu dalších). S ohledem na akcesoritu úrokového příslušenství k žalované jistině, byla stejným výrokem zamítnuta také žaloba na placení úroku z prodlení. Tím, že se žalobkyně nedostavila k nařízenému jednání, zbavila se zároveň výsady procesního poučení o nutnosti označit důkazy ke všem svým tvrzením ve smyslu § 118a odst. 3 OSŘ, jak uzavřel také Ústavní soud České republiky například ve svém usnesení ze dne 5. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. září 2015, č. j. 15 C 71/2014-37, (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na webových stránkách http://nalus.usoud.cz Search/Search), když jiné poučení soud advokátně zastoupené účastnici zásadně neposkytuje (§ 118a odst. 4 OSŘ). Jen s ohledem na závěry, vyjádřené v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. září 2018, č. j. 11 Co 137/2018–152, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 254/2015, nebo v usnesení ze dne 29. září tr., č. j. 11 Co 143/2021–40, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 39/2020, podle nichž by se měl nalézací soud vypořádat v podstatě s jakýmikoli žádostmi žalobce o odročení jednání pro případ jakékoli možnosti jeho procesního neúspěchu tak, aby rozhodnutí nebylo pro žalobce překvapivé, nalézací soud doplňuje, že s ohledem na § 41a odst. 2 OSŘ, nemohl soud přihlédnout k podmíněné žádosti žalobkyně o výzvu k doplnění tvrzení a důkazního návrhu před jednáním, či k poskytnutí lhůty k těmto úkonům v případě, že by soud nemohl žalobě v plném rozsahu vyhovět. Z ustanovení § 118a OSŘ je navíc zřejmé, že předmětné poučení a výzvy soud činí zásadně při jednání, nikoli před ním, či po něm. Z toho, že žalobkyně v žalobním návrhu souhlasila s tím, aby o žalobě bylo rozhodnuto bez nařízeného jednání, nelze dovozovat jakékoli legitimní očekávání procesně příznivého výsledku řízení. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle nějž je kritériem pro přiznání náhrady nákladů řízení procesní úspěch ve věci. Protože zcela procesně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly, nepřiznal soud právo na náhradu procesních nákladů žádné z účastnic.