15 C 77/2021-27 — Okresní soud v Chebu

Předmětem řízení byl nárok žalobkyně uplatněný rozkazní žalobou, podanou ke zdejšímu soudu dne 19. února tr., na zaplacení částky 318 Kč jakožto ceny za převoz žalovaného z [obec] do protialkoholní záchytné stanici v [obec] (dále jen„ PAZS“) dne 21. února 2020. Podle žalobkyně bylo v PAZS zjištěno ovlivnění žalovaného alkoholem či jinou návykovou látkou. Tím, že jeho doprava byla hrazena z prostředků žalobkyně, došlo podle žalobkyně u žalovaného k bezdůvodnému obohacení právě ve výši žalované částky, které je žalovaný povinen zaplatit podle § 89e zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách (dále jen„ ZSZS“). Žalovaný byl k placení žalobkyní marně vyzván dopisem ze dne 11. září 2020. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a stejně jako žalobkyně (jejíž neúčast však byla předem omluvena) se nedostavil ani k jednání před soudem, nařízenému na den 29. prosince tr. Žalobě nebylo možné vyhovět pro neunesení břemen tvrzení, jež žalobkyni tížilo podle § 79 odst. 1 a § 101 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“). Byť totiž žalobkyně právně hodnotila, že její nárok vychází z § 89e odst. 1 ZSZS, neuvedla již skutková tvrzení, která by bylo možné pod tuto právní normu podřadit. Nebylo tedy možné posoudit, zda byly splněny podmínky pro převoz žalovaného do PAZS podle § 89c odst. 1 cit. zákona a zda žalobkyně byla osobou, jíž tížila povinnost k zajištění přepravy žalovaného. Tj. zda žalobkyně vyzvala žalovaného k příslušnému vyšetření, a jaký k tomu byl (zákonem předvídaný) důvod. Ze stejného důvodu nebylo možné ani posoudit, zda byly splněny podmínky pro umístění žalovaného v PAZS podle § 89b odst. 1 a 3 cit. zákona. To vše je přitom potřebné k tomu, aby byla právní povinnost žalovaného k placení podle skutkové podstaty § 89e odst. 1 ZSZS dovozena. Mizivá skutková tvrzení neumožnila nárok žalobkyně podřadit ani pod jiné ustanovení zákona, z nějž by žalovaná povinnost vyplývala. Mohlo se jednat například o § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. upravující povinnost k vydání bezdůvodného obohacení, když žalobkyně sama žalovanou pohledávku také (vedle právního hodnocení podle § 89e odst. 1 zákona č. 373/2011 Sb.) jako bezdůvodné obohacení právně hodnotila. To by mohlo připadat v úvahu kupříkladu tehdy, pokud by povinnost dopravit se do PAZS tížila žalovaného, ten ji nesplnil, avšak za něj tak činila žalobkyně, které tím vznikly náklady. V úvahu teoreticky připadá také splnění smluvní povinnosti ve smyslu § 2550 OZ, pokud by si dopravu žalovaný sám u žalobkyně na své náklady objednal. To vše jsou ovšem jen dohady, protože z žalobních nebyl zřejmý žádný důvod přepravy žalovaného do PAZS. Procesní povinnost tvrdit všechny rozhodné skutečnosti není jistě žalobkyni neznámá již s ohledem na předpoklad jejího kvalifikovaného personální obsazení. V tomto směru navíc byla žalobkyně již soudem vyzvána v srpnu letošního roku k doplnění potřebných tvrzení v obdobné věci, vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 178/2021. Nejednalo se tedy pro žalobkyni o nic překvapivého. Pokud přesto tím, že se neúčastnila jednání před soudem, nevyužila možnosti doplnit potřebná skutková tvrzení po poučení podle § 118a odst. 2 OSŘ, nezbylo soudu jinak, než žalobu výrokem I. žalobu zamítnout. Výrokem II. soud rozhodoval o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ podle kritéria procesního úspěchu. Protože zcela procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly, nepřiznal soud právo na jejich náhradu žádnému z účastníků.