17 C 159/2020-36 — Okresní soud v Chebu

Předmětem řízení byl nárok žalobkyně, uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne [datum], na zaplacení částky 4,5 tis. Kč, jakožto nevrácené zápůjčky, poskytnuté žalovanému [právnická osoba] [příjmení] p.l.c. se sídlem na [země], na základě smlouvy ze dne [datum]. Tuto zápůjčku se měl žalovaný zavázat vrátit do 28. prosince 2016, což neučinil. Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném dále zaplacení úroku z prodlení podle výroku I. Svou aktivní legitimaci žalobkyně dovozovala ze smlouvy o postoupení pohledávek, uzavřené se zapůjčitelkou dne [datum]. V daném případě jde o řízení s cizím prvkem, neboť žalobkyně je zahraniční obchodní společnost registrovaná sídlem v [země] [anonymizováno] a stejně tak původní zapůjčitelka měla v době sjednání tvrzené smlouvy sídlo v zahraničí, na [země]. S ohledem na bydliště žalovaného vyplývá mezinárodní příslušnost zdejšího soudu z čl. 4 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Zdejší soud tedy přistoupil k projednání věci. Rozhodným právem pro posouzení věci je v souladu s čl. 6 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), právo České republiky, neboť nárok žalobkyně vychází ze spotřebitelské smlouvy, bydliště žalovaného spotřebitele je v České republice a dodavatelka služeb svou činnost provozovala v zemi bydliště spotřebitele. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Ve věci bylo nařízeno jednání na den [datum]. [anonymizována dvě slova]. K jednání nedostavil žádný z účastníků, ani zástupce žalobkyně, přičemž pouze žalobkyně a její zástupkyně svou neúčast předem omluvily. Před samotným projednáním věci se soud dále zabýval tím, zda je s ohledem na neznámý pobyt žalovaného a jeho procesní pasivitu pro další vedení řízení nebytné chránit procesní zájmy žalovaného ustanovením opatrovníka postupem podle § 29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“). Soud přitom v průběhu řízení nezjistil (i s přihlédnutím k výsledku řízení), že by se žalobkyně, nebo jiná osoba snažily právě s ohledem na tuto skutečnost získat pro sebe neoprávněnou výhodu. Proto s odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 věta první OSŘ soud procesní zastupování žalovaného nezajišťoval, neboť kvalifikované zastoupení účastníka, který nemá zájem v řízení aktivně bránit svá práva, na náklady státu a z ingerence soudu by bylo porušením zásady rovnosti účastníků, zakotvené v § 18 odst. 1 OSŘ. Žalobkyně k prokázání svých tvrzení důkazy označila v žalobním návrhu, avšak v rozporu s § 79 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“) je podle tohoto označení podle svého návrhu nepředložila. Elektronické přílohy návrhu na vydání EPR totiž obsahovaly datové soubory s jiným názvem. Přesto soud při jednání provedl k důkazu – sdělil obsah přílohy (z datových soborů), která svým názvem co nejvíce korespondovala s označením důkazů. Takto byl sdělen obsah písemnosti nazvané [celé jméno žalovaného] - Rámcová Smlouva o spoto. úviru.pdf, který obsahoval písemné ujednání o tvrzené zápůjčce, přestože podle důkazního návrhu měl být obsah smlouvy předložen v datovém souboru s názvem„ [jméno] [název souboru]“, jenž však k žalobě připojen naopak nebyl. Z této písemnosti ([celé jméno žalovaného] - Rámcová Smlouva o spoto. úviru.pdf) soud zjistil, že správnost jejího obsahu nejen, že nebyla potvrzována žalovaným, ale ani jakoukoli jinou osobou. Nebylo z ní tedy zřejmé, že by žalovaný jakkoli pro sebe stvrzoval její závaznost, např. vlastnoručním podpisem. S ohledem na soukromý charakter písemnosti tedy ve smyslu § 565 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“) nemohl tento důkaz prokázat žalobkyní tvrzené skutečnosti o sjednání zápůjčky. Ani další předložené písemnosti zjevně nemohly mít v tomto směru jinou důkazní hodnotu, neboť výzvy žalobkyně k placení mohly prokázat jen učinění takového jednání. Z žalobkyní označených důkazů pak již zbýval jen výpis z účtu věřitele a příkaz k úhradě. Ty by mohly být nepřímým důkazem o tvrzeném ujednání, ovšem jen pokud by snad příkaz k úhradě vystavil žalovaný. To však tvrzeno nebylo. Písemnosti s tímto názvem či obsahem soudu navíc předloženy nebyly. Proto soud na jejich základě nemohl cokoli zjišťovat. Pokud snad žalobkyně výpisem z účtu věřitele mínila písemnosti původní zapůjčitelky, jejichž obsahem byl přehled obratů se jménem žalovaného, pak lze opět jen odkázat na jejich soukromoprávní charakter a absenci jakékoli autorizace žalovaným, pro které nemají vzhledem k tvrzení o předání zápůjčky žádný důkazní význam. Pro vysvětlení je třeba dodat, že v elektronických přílohách návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu byl datový soubor s názvem [celé jméno žalovaného] - Žádost ze dne [datum], který obsahoval cizojazyčný text s nadpisem [jméno] [název souboru] [anonymizováno]. Tato písemnost však byla vyhotovena v jiném, než jednacím, tedy českém jazyce a soud tak jejímu obsahu nemohl rozumět, neboť pořízení překladu žalobkyní nebylo navrhováno, ani doloženo. Tento důkaz proto nebyl proveden, neboť nemohl prokázat žádné významné skutečnosti. Soud tak nezjistil základ žalobních tvrzení o tom, že došlo ke sjednání smlouvy o zápůjčce tím, že zapůjčované peníze byly předány žalovanému (s ohledem na reálný charakter tohoto závazku). Proto nelze ani dovodit povinnost žalovaného vrátit zápůjčku zapůjčitelce ve smyslu § 2390 a násl. OZ. Nemá tak význam se zabývat tím, zda skutečně byla dále sjednána smlouva o tvrzeném postoupení této pohledávky žalobkyni. Nebyla-li totiž zjištěna pohledávka postupitelky – tvrzené zapůjčitelky, není možné uvažovat ani o jejím postoupení další osobě. Soud proto žalobu na zaplacení žalované jistiny výrokem I. pro neunesení důkazního břemene zamítl. Protože nebylo zjištěno prodlení žalovaného s plněním peněžitého dluhu, nelze dovodit ani právo žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 OZ. Proto byla žaloba stejným výrokem zamítnuta i v tomto rozsahu. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ, podle kritéria procesního úspěchu ve věci. V řízení byl zcela procesně úspěšný žalovaný a jemu proto příslušeno právo na náhradu nákladů vynaložených k účelnému bránění svého práva před soudem. Protože žalovaný žádnou náhradu nežádal, nepřiznal soud právo na tuto náhradu žádnému z účastníků.