20 C 167/2021-14 — Okresní soud v Chebu

1. Vzhledem k tomu, že proti tomuto rozsudku podle § 202 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) není odvolání přípustné, v odůvodnění rozsudku soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci (§ 157 odst. 4 o. s. ř.). 2. Předmět řízení žalobkyně vymezila žalobou podanou dne 15. 7. 2021, kterou se domáhala po žalovaném zaplacení shora ve výroku tohoto rozsudku uvedené částky s kapitalizovaným úrokem z prodlení, a to z titulu dluhu žalovaného na televizních poplatcích. 3. Žalovaný se během řízení k věci nevyjádřil, při splnění podmínek bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání podle § 115a o. s. ř. 4. Soudem byl zjištěn následující skutkový stav: K měsíci lednu 1989 se žalovaný zaevidoval jako poplatník televizního poplatku, čímž mu vznikla povinnost platit televizní poplatek ve výši 135 Kč měsíčně. Žalovaný této povinnosti nedostál za měsíce srpen 2018 a květen až srpen 2020, tuto povinnost nesplnil ani přes žalobkyní zaslanou výzvu ze dne 27. 11. 2020 a upomínku ze dne 29. 1. 2021. 5. Soud pak na zjištěný skutkový stav aplikoval zejména ustanovení § 2 odst. 2 zák. č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, podle kterého se televizní poplatek platí ze zařízení technicky způsobilého individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání bez ohledu na způsob příjmu, kdy toto zařízení se považuje za televizní přijímač i v případě, že si jej poplatník upraví k jinému účelu, dle § 3 odst. 2 tohoto zákona je poplatníkem poplatku fyzická nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač, podle § 5 odst. 1, odst. 2 cit. zák. poplatník, který je fyzickou osobou, platí televizní poplatek z jednoho televizního přijímače, a to i v případě, že jich vlastní, drží nebo z jiného právního důvodu užívá více včetně rozhlasového nebo televizního přijímače, který je příslušenstvím jím provozovaného dopravního prostředku, televizní poplatek neplatí fyzická osoba žijící ve společné domácnosti s poplatníkem televizního poplatku, který splnil oznamovací povinnost uloženou v § 8 odst. 2 zákona. Výše televizního poplatku pak od 1. 1. 2008 činila 135 Kč. Pokud žalovaný dlužné jednotlivé částky neuhradil, dostal se podle § 7 odst. 2 cit. zák., podle kterého je-li poplatníkem fyzická osoba, je televizní poplatek splatný nejpozději do 15. dne každého kalendářního měsíce, dnem následujícím do prodlení s plněním svého dluhu a žalobkyni vzniklo právo žádat po žalovaném úrok z prodlení dle § 1968 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku; výše úroku z prodlení vyplývá z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a rozhodnutí České národní banky o stanovení repo sazby a je odpovídající výši, kterou žalobkyně požadovala v kapitalizované výši. Soud proto žalobě zcela vyhověl. 6. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142a odst. 1 o. s. ř., účinného ke dni zahájení řízení, podle tohoto žalobce, který měl úspěch v řízení o splnění povinnosti, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, jen jestliže žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu výzvu k plnění. Pokud žalobkyně popsaný zákonný požadavek splnila (viz výše), pak má podle § 142 odst. 1 o. s. ř. proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Výši účelných nákladů řízení na straně žalobkyně soud s poukazem na závěry Nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3344/12, týkajících se postavení žalobkyně a její schopnosti vymáhat nezaplacené televizní poplatky vlastním aparátem, určil tak, že těmto odpovídá toliko zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, nikoliv již náklady zastoupení žalobkyně advokátem.