10 C 243/2022-16 — Okresní soud v Chebu

1. Vzhledem k tomu, že proti tomuto rozsudku podle § 202 odst. 2 z.č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ OSŘ“) není odvolání přípustné, v odůvodnění rozsudku soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci (§ 157 odst. 4 OSŘ). 2. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit částku uvedenou v bodě I. výroku tohoto rozsudku a to z titulu uzavřené smlouvy o úvěru [číslo]. Právní předchůdce žalobkyně následně pohledávku postoupil žalobkyni. 3. Žalovaná se k podané žalobě nikterak nevyjádřila. 4. Žalobkyně i žalovaná daly souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a z.č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“), bez nařízení jednání. 5. Soud má za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o úvěru dne 22. 1. 2018 ve smyslu ust. § 2395 ObčZ, avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 ObčZ neplatná. Za vadná považuje soud ujednání o výši poplatku v částce 200 Kč, za správu poplatku ve výši 1 100 Kč, a za hotovostní výběr splátek ve výši 950 Kč, když současně byl sjednán i úrok ve výši 28 % za 13 měsíců. Je zřejmé, že v případě výše uvedených„ poplatků“ nejde o nic jiného než o formu úroku. Žalovaná akceptovala formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohla reálně nijak ovlivnit. Jedná se tedy v souladu s ustanovením § 580 OZ o neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, když k této neplatnosti soud v souladu s ustanovením § 588 OZ přihlédne i bez návrhu. Soud vychází z toho, že smluvní ujednání je nutno posuzovat jako celek, je pak zřejmé, že v případě poskytnuté částky ve výši 5 000 Kč měla žalovaná primárně uhradit jistinu navýšenou o 3 650 Kč, což vzhledem k posouzení celkové částky za poskytnutí úvěru, je to výše, která se naprosto vymykala výši roční procentní sazbě nákladů půjček či úvěrů, za jaké i v době realizace úvěru byly na bankovním trhu poskytovány spotřebitelské půjčky a úvěry. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že v případě takto uzavřené smlouvy se jedná o typickou smlouvu uzavřenou se spotřebitelem podle § 1810 a násl. OZ, konkrétně o smlouvu o finanční službě podle § 1841 a násl. OZ, přičemž podle § 1813 OZ, má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Vzhledem k výše uvedenému tak soud popsanou smlouvu, ve směru k žalované i s ohledem na sjednanou smluvní pokutu v případě prodlení žalované s úhradou poskytnutého úvěru a všechny další sjednané poplatky hodnotí jako smlouvu výrazně nevýhodnou, a proto ji soud posoudil jako smlouvu, která se zjevně příčí dobrým mravům. 6. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ. Vzhledem k tomu, že nárok na bezdůvodné obohacení by činil vyplacenou částku, tj. 5 000 Kč a žalovaná již zaplatila částku 6 770 Kč, výrokem I. tak soud žalobu zamítnul, a s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy, jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající v úrocích, smluvní pokutě, poplatcích a sjednaného úroku nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala. 7. Výrokem III. soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 OSŘ, když procesně úspěšná byla žalovaná. Na straně žalované však soud žádné náklady neshledal a žalovaná žádné ani neuplatňovala.