10 C 247/2022-16 — Okresní soud v Chebu

1. Vzhledem k tomu, že proti tomuto rozsudku podle § 202 odst. 2 z.č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ OSŘ“) není odvolání přípustné, v odůvodnění rozsudku soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci (§ 157 odst. 4 OSŘ). 2. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku uvedenou v bodě I. výroku tohoto rozsudku a to z titulu uzavřené smlouvy o úvěru ze dne 20. 10. 2017 [číslo] na základě níž půjčil právní předchůdce žalobkyně žalovanému částku 15 000 Kč za současně sjednaného poplatku ve výši 10 350 Kč za poskytnutí úvěru. Splatnost úvěru byla sjednána na den 20. 11. 2018. Právní předchůdce žalobkyně následně pohledávku postoupil žalobkyni. 3. Žalovaný se k podané žalobě nikterak nevyjádřil. 4. Žalobkyně i žalovaný dali souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a z.č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“), bez nařízení jednání. 5. Soud má za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru dne 20. 10. 2017 ve smyslu ust. § 2395 ObčZ, avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 ObčZ neplatná. Za vadná považuje soud ujednání o poplatku za uzavření smlouvy ve výši 600 Kč, za správu úvěru 3 300 Kč, za hotovostní výběr splátek 2 850 Kč a dále úrok ve výši 28 % z poskytnuté jistiny ve výši 4 200 Kč. Je zřejmé, že v případě výše uvedených„ poplatků“ nejde o nic jiného než o formu úroku. Žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Jedná se tedy v souladu s ustanovením § 580 OZ o neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, když k této neplatnosti soud v souladu s ustanovením § 588 OZ přihlédne i bez návrhu. Soud vychází z toho, že smluvní ujednání je nutno posuzovat jako celek, je pak zřejmé, že v případě poskytnuté částky ve výši 15 000 Kč měl žalovaný primárně uhradit jistinu navýšenou o 10 350 Kč, což vzhledem k posouzení celkové částky za poskytnutí úvěru, je to výše, která se naprosto vymykala výši roční procentní sazbě nákladů půjček či úvěrů, za jaké i v době realizace úvěru byly na bankovním trhu poskytovány spotřebitelské půjčky a úvěry. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že v případě takto uzavřené smlouvy se jedná o typickou smlouvu uzavřenou se spotřebitelem podle § 1810 a násl. OZ, konkrétně o smlouvu o finanční službě podle § 1841 a násl. OZ, přičemž podle § 1813 OZ, má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Vzhledem k výše uvedenému tak soud popsanou smlouvu, ve směru k žalovanému i s ohledem na sjednanou smluvní pokutu v případě prodlení žalovaného s úhradou poskytnutého úvěru a všechny další sjednané poplatky hodnotí jako smlouvu výrazně nevýhodnou, a proto ji soud posoudil jako smlouvu, která se zjevně příčí dobrým mravům. 6. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ. Vzhledem k tomu, že nárok na bezdůvodné obohacení by činil vyplacenou částku, tj. 15 000 Kč a žalovaný již zaplatil částku 22 150 Kč, výrokem I. tak soud žalobu zamítnul, a s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy, jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající v úrocích, smluvní pokutě, poplatcích a sjednaného úroku nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala. 7. Výrokem III. soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 OSŘ, když procesně úspěšný byl žalovaný. Na straně žalovaného však soud žádné náklady neshledal a žalovaný žádné ani neuplatňoval.