10 C 353/2022-17 — Okresní soud v Chebu

1. Vzhledem k tomu, že proti tomuto rozsudku podle § 202 odst. 2 z. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ OSŘ“) není odvolání přípustné, v odůvodnění rozsudku soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci (§ 157 odst. 4 OSŘ). 2. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost uvedenou v bodě I. výroku tohoto rozsudku. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný se jako držitel televizního přijímače stal poplatníkem televizního poplatku s účinností od 1. 9. 2007. Žalovaný však svou poplatkovou povinnost nesplnil a to za měsíce únor 2020 až únor 2022, a televizní poplatky neuhradil. Žalobkyně žalovaného písemně vyzvala k úhradě dlužné částky, avšak žalovaný svou povinnost ani v dodatečné lhůtě nesplnil. 3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 4. Žalobkyně i žalovaný dali souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a OSŘ, bez nařízení jednání. 5. Soudem byl zjištěn následující skutkový stav: Od 1. 9. 2007 se žalovaný stal držitelem televizního přijímače a tím i poplatníkem televizního poplatku, čímž mu vznikla povinnost platit televizní poplatek, který za rok 2020, 2021 a 2022 činil 135 Kč měsíčně. Žalovaný této povinnosti nedostál za měsíce únor 2022 do února 2022. Ke dni podání žaloby žalovaný televizní přijímač neodhlásil. Z Rámcové dohody o poskytování služeb ze dne 22. 4. 2022 uzavřené mezi žalobkyní a společností [právnická osoba] má soud za prokázané, že žalobkyně se zavázala této společnosti hradit paušální částky za vyhotovení a odeslání upomínek. Povinnost tvrdit a povinnost prokázat, že došlo k zaplacení částky za televizní poplatky, resp. že je zde jiná skutečnost, kvůli níž pohledávka, uplatněná žalobkyní neexistuje, leží ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a), b) OSŘ a § 120 odst. 1 OSŘ na žalovaném. Žalovaný však ani jednu z těchto povinností nesplnil. Žalovaná nijak nevyvrátil tvrzení žalobkyně o tom, že ničeho na svých závazcích ohledně poplatků neplnil. <i>6. Podle § 3 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích (dále jen„ zákon o poplatcích“), je poplatníkem televizního poplatku fyzická osoba nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. Jestliže drží nebo z jiného právního důvodu alespoň 1 měsíc užívá televizní přijímač fyzická osoba nebo právnická osoba, která není jeho vlastníkem, je poplatníkem tato osoba. Podle § 6 zákona o poplatcích činí měsíční výše televizního poplatku 135 Kč. Podle § 7 odst. 2 zákona o poplatcích, je-li poplatníkem fyzická osoba, je rozhlasový nebo televizní poplatek splatný nejpozději do patnáctého dne každého kalendářního měsíce. Podle § 10 zákona o poplatcích, nezaplatí-li poplatník včas rozhlasový nebo televizní poplatek nebo přirážku k poplatkům ani na základě výzvy provozovatele ze zákona, ve které bude stanovena přiměřená lhůta k úhradě, je provozovatel vysílání ze zákona oprávněn domáhat se svého práva u soudu včetně zaplacení úroku z prodlení určeného předpisy práva občanského.</i> 7. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše uvedený zákon o poplatcích zejména § 3 odst. 2 tohoto zákona, kde je stanoveno, že poplatníkem poplatku je fyzická nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. V dané věci má soud za prokázané, že žalovanému vznikla od září 2007 přímo ze zákona povinnost hradit každý měsíc televizní poplatek. Televizní poplatek za rok 2020, 2021 a 2022 je ve výši určené v § 6 zákona o poplatcích, tj. 135 Kč měsíčně. Pokud žalovaný dlužné jednotlivé částky neuhradil, dostal se podle § 7 odst. 2 zákona o poplatcích do prodlení s plněním svého závazku a žalobkyni vzniklo právo žádat po žalované úroky z prodlení dle § 1968 a násl. z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; výše úroků z prodlení vyplývá z nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a z rozhodnutí České národní banky o stanovení repo sazby a je odpovídající výši, kterou žalobkyně požadovala. Soud proto žalobě vyhověl. 8. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, proto jí podle § 142 odst. l občanského soudního řádu vůči žalovanému vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Soud tak žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů v celkové výši 400 Kč, odpovídající zaplacenému soudnímu poplatku. Náklady na zastoupení advokátem pak nelze s ohledem na závaznou judikaturu Ústavního soudu ČR ze dne 24. 7. 2013, I. ÚS 3344/12, považovat při absenci jakékoliv obrany žalovaného za účelně vynaložené. Plnění povinnosti uhradit náklady řízení pak bylo žalovanému v souladu s § 149 odst. 1 občanského soudního řádu uloženo k rukám advokáta žalobkyně.