10 C 394/2021-17 — Okresní soud v Chebu

1. Vzhledem k tomu, že proti tomuto rozsudku podle § 202 odst. 2 z.č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ OSŘ“) není odvolání přípustné, v odůvodnění rozsudku soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci (§ 157 odst. 4 OSŘ). 2. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost uvedenou v bodě I. výroku tohoto rozsudku. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný se jako držitel televizního přijímače stal poplatníkem televizního poplatku s účinností od 20. 1. 2014. Žalovaný však svou poplatkovou povinnost nesplnil, a to za období leden, duben, červenec, říjen 2020 a televizní poplatky neuhradil. 3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 4. Žalobkyně i žalovaný dali souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a OSŘ, bez nařízení jednání. 5. Soudem byl zjištěn následující skutkový stav: Dne 20. 1. 2014 se žalovaný stal držitelem jednoho televizního přijímače a tím i poplatníkem televizního poplatku, čímž mu vznikla povinnost platit televizní poplatek, který za rok 2020 činil 135 Kč měsíčně. Žalovaný této povinnosti nedostál za jednotlivá čtvrtletí a to: leden, duben, červenec, říjen 2020. Ke dni podání žaloby žalovaný televizní přijímače neodhlásil. Povinnost tvrdit a povinnost prokázat, že došlo k zaplacení částky za televizní poplatky, resp. že je zde jiná skutečnost, kvůli níž pohledávka, uplatněná žalobkyní neexistuje, leží ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a), b) OSŘ a § 120 odst. 1 OSŘ na žalovaném. Žalovaný však ani jednu z těchto povinností nesplnil. Žalovaný nijak nevyvrátil tvrzení žalobkyně o tom, že ničeho na svých závazcích ohledně poplatků neplnil. <i>6. Podle § 3 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích (dále jen„ zákon o poplatcích“), je poplatníkem televizního poplatku fyzická osoba nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. Jestliže drží nebo z jiného právního důvodu alespoň 1 měsíc užívá televizní přijímač fyzická osoba nebo právnická osoba, která není jeho vlastníkem, je poplatníkem tato osoba. Podle § 6 zákona o poplatcích činí měsíční výše televizního poplatku 135 Kč. Podle § 7 odst. 3 zákona o poplatcích, je-li poplatníkem fyzická osoba, která je podnikatelem, nebo právnická osoba, rozhlasový nebo televizní poplatek se platí čtvrtletně nejpozději do patnáctého dne prvního měsíce každého kalendářního čtvrtletí. Podle § 10 zákona o poplatcích, nezaplatí-li poplatník včas rozhlasový nebo televizní poplatek nebo přirážku k poplatkům ani na základě výzvy provozovatele ze zákona, ve které bude stanovena přiměřená lhůta k úhradě, je provozovatel vysílání ze zákona oprávněn domáhat se svého práva u soudu včetně zaplacení úroku z prodlení určeného předpisy práva občanského.</i> 7. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše uvedený zákon o poplatcích zejména § 3 odst. 2 tohoto zákona, kde je stanoveno, že poplatníkem poplatku je fyzická nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. V dané věci má soud za prokázané, že žalovanému vznikla od 20. 1. 2014 přímo ze zákona povinnost hradit každý měsíc televizní poplatek za televizní přijímač. Televizní poplatek za rok 2020 je ve výši určené v § 6 zákona o poplatcích, tj. 135 Kč měsíčně. Pokud žalovaný dlužné jednotlivé částky neuhradil, dostal se podle § 7 odst. 3 zákona o poplatcích do prodlení s plněním svého závazku a žalobkyni vzniklo právo žádat po žalovaném úroky z prodlení dle § 1968 a násl. z.č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; výše úroků z prodlení vyplývá z nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a z rozhodnutí České národní banky o stanovení repo sazby a je odpovídající výši, kterou žalobkyně požadovala. Soud proto žalobě vyhověl. 8. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, proto jí podle § 142 odst. l občanského soudního řádu vůči žalovanému vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Soud tak žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů v celkové výši 400 Kč, odpovídající zaplacenému soudnímu poplatku. Náklady na zastoupení advokátem pak nelze s ohledem na závaznou judikaturu Ústavního soudu ČR považovat při absenci jakékoliv obrany žalovaného za účelně vynaložené.