12 C 239/2022-36 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaný uzavřel dne [datum] se společností [právnická osoba] (dále též jako„ věřitel“) smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě věřitel poskytl žalovanému úvěr ve výši 70 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit v 36 měsíčních splátkách po 4 582 Kč spolu s úrokem ve výši 76 952 Kč a odměnou za administrativní činnost ve výši 18 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný porušil sjednané podmínky splácení, přistoupil věřitel ke zesplatnění pohledávky ke dni 14. 11. 2021. Pohledávka byla postoupena žalobkyni, která se po žalovaném domáhala zaplacení dosud neuhrazené jistiny ve výši 55 103 Kč, dlužných úhrad za služby ve výši 18 307 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 902,59 Kč představující úrok ve výši 24,57 % ročně z částky 55 103 Kč od 15. 12. 2021 do 7. 1. 2022, kapitalizovaného úroku z prodlení v částce 312,25 Kč představující úrok z prodlení z jistiny ve výši 55 103 Kč od 15. 12. 2021 do 7. 1. 2022. Žalobkyně uvedla, že žalovaný dosud uhradil na závazek za celou dobu trvání smluvního vztahu částku 66 548 Kč. 2. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že právní předchůdkyně žalobkyně vyplatila žalovanému dne [datum] částku 70 000 Kč na bankovní účet číslo [bankovní účet]. Soud má za prokázané, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy o úvěru dne [datum] ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná. Za vadná považuje soud ujednání o výši úroku v částce 76 952 Kč a administrativního poplatku v částce 18 000 Kč, neboť žalovaný se smlouvou se splatností v trvání 36 měsíců zavázal společně s úrokem na poskytnutou jistinu ve výši 70 000 Kč zaplatit celkem částku 164 952 Kč, tedy jistinu navýšenou o téměř 236 %. Mimo to byly ve smlouvě v článku 5 sjednány následky prodlení se splácením ve formě náhrady účelně vynaložených nákladů v souvislosti s vymáháním, a to zejména poplatek ve výši 300 Kč za upomínku, smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, s níž je žalovaný v prodlení. Pokud se jedná o administrativní poplatek ve výši 18 000 Kč, je třeba uvést, že obchodní praxe akceptuje zpravidla zvláštní poplatek za rezervaci finančních prostředků, nicméně jeho obvyklá výše se pohybuje mezi 1- 2 % takto rezervovaných finančních prostředků. Pokud právní předchůdkyně žalobkyně určuje poplatek ve výši 26 % čerpané jistiny úvěru, pak je zřejmé, že naprostá většina poplatku neslouží k úhradě nákladů za poskytnutí úvěru. V případě tohoto„ poplatku“ tedy nejde o nic jiného než o formu úroku z úvěru. Úrokem se přitom rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. Za úrok, tedy cenu užívání peněz, tak soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. V dané smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen úrok ve výši 56,70 % ročně, přičemž žalovaný se ve smlouvě zavázal uhradit zároveň poplatek ve výši cca 26 % jistiny úvěru, v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba spotřebitelských úvěrů pohybovala okolo 10 % ročně. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena právní předchůdkyní žalobkyně, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí a tedy jednáním neplatným. Soud v této souvislosti poukazuje na judikaturu Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2020, č.j. 25 Co 279/2020-47. 3. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 OZ, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představující vyplacenou částku ve výši 70 000 Kč po odečtení žalovaným dosud uhrazené částky v celkové výši 66 548 Kč, soud tedy podané žalobě výrokem I. vyhověl co do částky 3 452 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku, a to v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku včetně úroku z prodlení v žalobkyní požadované výši, dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za dobu od 22. 2. 2022 do zaplacení, když žalobkyně prokázala, že oznámení o postoupení pohledávky obsahující výzvu k úhradě do deseti dnů ode dne doručení oznámení ze dne 3. 2. 2022 bylo předáno k poštovní přepravě dne 4. 2. 2022, tedy soud vycházel z domněnky, že zásilka v souladu s ust. § 573 OZ byla žalovanému doručena třetí pracovní den po odeslání dne 9. 2. 2022, žalovanému byla poskytnuta lhůta k plnění v délce deseti dnů, tudíž žalovaný se dostal do prodlení od 22. 2. 2022. 4. Výrokem II. pak soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající ve zbývající jistině, úrocích, poplatku, s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala, nedůvodné. 5. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že převážně úspěšný byl v řízení žalovaný, na jehož straně soud nezjistil vznik nákladů řízení, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.