15 C 152/2021-17 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobou, doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 18. února 2021, se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 9 125,69 Kč, představující v částce 8 965,69 Kč nevrácený úvěr a v částce 160 Kč poplatky dle výpisu. K odůvodnění žaloby uvedla, že podle smlouvy žalované a společností [právnická osoba], [IČO], (dále jen„ banka“) o vydání kreditní karty [číslo] ze dne [datum], se banka zavázala poskytnout žalované úvěrový rámec 10 tis. Kč, který mohla žalovaná čerpat prostřednictvím kreditní karty. Vyčerpaná část úvěru měla být podle smlouvy úročena 22,56 % ročně. Žalovaná pak byla povinna hradit bance veškeré poplatky a náklady spojené s vydáním a užíváním kreditní karty podle ceníku. Banka své povinnosti podle smlouvy splnila, když vydala žalované kreditní kartu a poskytla jí úvěrový rámec, který mohla žalovaná čerpat. Žalovaná však neplnila povinnost splácet čerpaný úvěr. Podle obchodních podmínek proto banka přistoupila k okamžitému zesplatnění celé dlužné částky dopisem ze dne 23. června 2020 Vedle uvedených částek se žalobkyně stejnou žalobou domáhala zaplacení úroku 22,56 % z částky 8 965,69 Kč za období od 24. června 2020 do zaplacení, který kapitalizovala do 14. října 2020 v částce 912,65 Kč a dále úroku z prodlení v zákonné výši z téže částky za období od 15. října 2020 do zaplacení, aniž by nárok na placení úroku z prodlení blíže odůvodnila. Žalované pohledávky měly být postoupeny smlouvou ze dne [datum] [právnická osoba] [anonymizováno] a smlouvou ze dne [datum] žalobkyni. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a stejně jako žalobkyně (jejíž neúčast byla ovšem předem omluvena) a její zástupkyně se nedostavila ani k jednání před soudem, nařízenému na den 24. ledna tr. 3. Předně je již z rozsahu žalobních tvrzení a označených důkazních prostředků zřejmé, že nebylo možné vyhovět žalobě na placení poplatků v částce 160 Kč. Žalobkyně totiž ohledně tohoto nároku neuvedla, o jaké konkrétní poplatky se mělo jednat a na základě jaké skutečnosti vzniklo právo na jeho placení a neoznačila ani žádný důkaz, jímž by prokázala své případné tvrzení o existenci skutečnosti, jež měla být se vznikem práva na poplatek spojena. 4. Stejně tak soud nemohl vyhovět žaloba na placení úroku a úroku z prodlení ze splátek úvěru. Ani ohledně splátek totiž žalobkyně nic neuváděla. Zmínila se jen o povinnosti žalované platit smluvní úrok z vyčerpané části úvěru. O tom, že by snad žalovaný úvěr čerpala, tedy že by využila svého práva na poskytnutí úvěru do výše jeho rámce, se žalobkyně zmínila jen mimochodem, v souvislosti s hodnocením o porušení její povinnosti úvěr splácet. Stejně tak povinnost úvěr splácet byla zmíněna jen okrajově při vysvětlení lhůty pro placení úroku, poplatků a nákladů banky k datu splatnosti povinné minimální splátky. To, že by nějaká minimální splátka měla být sjednána a kdy měla být placena, se ovšem z žaloby nedá zjistit. I proto nebylo již z tohoto důvodu možné posoudit, zda žalovaná vůbec porušila nějakou smluvní povinnost a zda proto žalobkyni vzniklo právo na zesplatnění úvěru, o němž se žalobkyně zmínila. 5. K zamítnutí žaloby pak vedle této nesplněné povinnosti tvrzení samo o sobě vedlo i to, že žalobkyně nesplnila ani povinnost důkazní ohledně obecného tvrzení o poskytnutí (čerpání) úvěru. Žalobkyně k prokázání nejen těchto, nýbrž všech svých tvrzení o závazkovém vztahu žalované v žalobě hromadně (tj. bez přiřazení konkrétního důkazního prostředku ke konkrétnímu skutkovému tvrzení) označila tyto důkazy: Smlouva, Obchodí podmínky a ceník, Výpis z účtu kreditní karty a Prohlášení o okamžité splatnosti dluhu. Žalobkyně tedy nesplnila svou procesní povinnost, označit konkrétní důkaz k prokázání svého konkrétního skutkového tvrzení. K označení důkazů je dále nutné uvést, že podle § 79 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“) je žalobce povinen listinné důkazy k návrhu připojit. K žalobnímu návrhu, jenž byl učiněn v elektronické podobě, byly připojeny elektronické písemné přílohy, které nebyly označeny stejně, jako název důkazního prostředku. Z nich podle jejich názvu mohly výše uvedeným důkazním návrhům odpovídat jen dvě, a to [elektronické označení souboru] a [elektronické označení souboru] [anonymizováno]. 6. Z těchto dvou označených důkazů mohl mít vypovídací hodnotu ve vztahu k tvrzenému ujednání o poskytnutí úvěru a předání úvěrových peněz jen výpis z účtu kreditní karty, jemuž mohl odpovídat datový soubor s názvem [elektronické označení souboru]. Takto zjištěný důkaz soud provedl způsobem, stanoveným v § 129 OSŘ analogicky (neboť se jednalo o elektronickou písemnost, nikoli listinu). 7. Soud pak po dokazováním nezjistil, že by došlo k přenechání úvěrových peněz žalované, jak bylo žalobkyní tvrzeno. Výpis z účtu byla zjevně jen soukromá písemnost, neboť na ní nebyl uveden žádný orgán veřejné správy, jím zmocněná osoba, která by písemnost vytvořila. Protože správnost obsahu této písemnosti nebyl jakkoli potvrzována žalovanou (hmotněprávně, či procesně) nebylo možné jí použít proti žalované ve smyslu § 565 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), resp. podle § 120 odst. 3 OSŘ. 8. Toto zjištění je ovšem pro posouzení důvodnosti žaloby na vrácení úvěru a placení úroku zásadní. Ze skutkových tvrzení totiž vyplývá, že základ vztahu účastnic by se měl řídit ustanoveními § 2395 a násl. OZ. Ve smlouvě mělo být podle tvrzení žalobkyně obsaženo jen ujednání úvěrující a úvěrované o tom, že se úvěrující zavazuje poskytnout úvěr. Ze znění zákona je zřejmé, že úvěr nelze zařadit do kategorie tzv. reálných kontraktů, které vznikají teprve samotným plněním. Smlouva je tak pouze závazkem pro úvěrujícího, vytvářejícím jeho povinnost poskytnout v budoucnu úvěrovanému peněžní prostředky jako úvěr. Teprve po takovém ujednání byla úvěrující zavázána k předání úvěrových peněz žalované. Takto ostatně také mělo být mezi účastníky sjednáno, když poskytnutí úvěru mělo být podle žalobkyně vázáno na další jednání žalované (čerpání prostřednictvím kreditní karty). Teprve po takovémto předání úvěrových peněz by žalovaná byla povinna úvěr vrátit a platit z něj úrok. Protože zjištění o předání úvěrových peněz soud neučinil, nebylo možné žalobě na zaplacení částky 8 965,69 Kč s úvěrovým úrokem vyhovět. Pro nedostatek hodnocení existence platební povinnosti k jistině ovšem nemůže být důvodná také žaloba na placení úroku z prodlení, který je sankcí za její neplnění. 9. V souvislosti s rozsahem skutkových tvrzení a označení důkazů je třeba zdůraznit, že břemeno tvrzení o skutečnostech, na nichž žalobkyně staví nárok na placení poplatků a břemeno důkazní týkající se pozitivní skutečnosti (poskytnutí peněz) tíží ve smyslu § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 OSŘ žalobkyni, nikoli žalovanou, po níž nelze požadovat, aby tvrdila cokoli, z čeho by snad její poplatková povinnost vyplývala, nebo, že žádné peníze nepřevzala. V této souvislosti lze odkázat na závěry, vyjádřené v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, zveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7/1998, str. 372, nebo ze dne 30. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 1807/2005, nebo ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, anebo ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 33 Cdo 35/2007; všechna rozhodnutí zveřejněna i na webových stránkách Nejvyššího soudu: http://www.nsoud.cz). Opačný přístup by umožnil domoci se při procesní pasivitě žalovaného (což je v řízeních o těchto nárocích velice časté) peněžitého plnění jen na základě vlastních tvrzení o výši žalované pohledávky, dokládaných vlastními záznamy, resp. záznamy věřitele o finančních obratech. Procesní předpisy ovšem takový postup umožňují pouze za splnění poměrně přísných podmínek, mezi něž patří prokazatelné seznámení žalovaného s uplatněným nárokem (při vyhovění žalobě pro uznání nebo fikci uznání), anebo naopak zvýšená procesní aktivita žalobce (pro kontumační rozhodnutí). Nic z toho se v projednávané věci nestalo. 10. Soud byl připraven na jednání žalobkyni poučit v souladu s § 118a odst. 1 a 3 OSŘ o tom, že dosud uvedená tvrzení nebyla úplná a že uplatněná tvrzení nebyla prokázána s výzvou ke splnění těchto procesních povinností. Poučení podle § 118a OSŘ soud poskytuje zásadně při jednání, nikoli před ním (viz nález Ústavního soudu České republiky ze dne 3. října 2006, sp. zn. I. ÚS 212/06; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na webových stránkách http://nalus.usoud.cz Search/Search). To platí zvláště u advokátně zastoupeného účastníka (viz § 118a odst. 4 OSŘ). Ostatně potřeba doplnění důkazních návrhů vyplyne najevo pravidelně právě až na jednání poté, co soud provede dokazování podle dosud uplatněných návrhů. Výsady této výzvy se však žalobkyně vzdala tím, že se jednání neúčastnila (viz odůvodnění usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 5. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. září 2015, č. j. 15 C 71/2014-37. 11.