15 C 186/2021-20 — Okresní soud v Chebu

Předmětem řízení byl nárok žalobkyně uplatněný rozkazní žalobou, podanou ke zdejšímu soudu dne 4. března 2021, na zaplacení částky 2 635 Kč. Jednalo se jednak o nedoplatek pojistného ve výši 2 035 Kč za dobu od 26. února do 5. června 2020 a jednak poplatek za vyhotovení a odeslání zákonem uložené upomínky na dlužné pojistné po zániku pojištění v částce 300 Kč a poplatek za vyhotovení a odeslání zákonem uložené upomínky na dlužné pojistné s upozorněním na možný zánik pojištění v částce 300 Kč Vedle toho se žalobkyně domáhala zaplacení 196 Kč, představující úrok z prodlení z uvedených částek za období od 6. června 2020 do 4. března 2021. Podle tvrzení žalobkyně uzavřeli účastníci v neuvedený den návrh pojistné smlouvy na základě dálkové komunikace, bylo jí přiděleno [číslo] k jejímu uzavření došlo okamžikem zaplacení prvního pojistného. Datum počátku pojištění bylo sjednáno na den 26. srpna 2019. Jednalo se o pojištění vozidla tovární značky [tovární značka], typ [typ], [registrační značka]. Předmětem smlouvy bylo [název pojistného produktu] [anonymizována tři slova]. Sjednáno bylo první pojistné 3 703 Kč, splatné první den půlročního pojistného období. Pojištění zaniklo ke dni 5. června 2020 pro zánik po marném uplynutí 30-ti denní lh. Žalovaný dlužné pojistné neuhradil. K poplatkům pak žalobkyně uvedla, že oprávněnost na ně dovozuje ze smluvního ujednání, kdy podle smlouvy byla žalobkyně oprávněna požadovat náklady spojené s upomínáním a vymáháním dlužného pojistného, které jsou paušalizovány právě sjednanými poplatky. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. K jednání nařízenému na den 12. ledna tr. se nedostavil žádný z účastníků, ani zástupkyně žalobkyně, přičemž pouze žalobkyně svou neúčast předem omluvila. Před samotným projednáním věci se soud zabýval tím, zda je s ohledem na neznámý pobyt žalovaného a jeho procesní pasivitu pro další vedení řízení nebytné chránit procesní zájmy žalovaného ustanovením opatrovníka postupem podle § 29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“). Soud přitom v průběhu řízení nezjistil, že by se žalobkyně, nebo jiná osoba snažily právě s ohledem na tuto skutečnost získat pro sebe neoprávněnou výhodu. Proto s odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 věta první OSŘ soud procesní zastupování žalovaného nezajišťoval, neboť kvalifikované zastoupení účastníka, který nemá zájem v řízení aktivně bránit svá práva, na náklady státu a z ingerence soudu by bylo porušením zásady rovnosti účastníků, zakotvené v § 18 odst. 1 OSŘ. Již ze skromných žalobních (skutkových) tvrzení je zřejmé, že ujednání účastníků nelze bez dalšího právně hodnotit jako pojistnou smlouvu. Žalobkyně totiž neuvedla, co bylo předmětem smluveného závazku tak, aby bylo možné shodně s ní učinit právní hodnocení o uzavření pojistné smlouvy. Z obchodního označení a právního hodnocení o tom, žer pojištěno mělo být vozidlo nelze pochopitelně zjistit, na základě jakých skutečností (nahodilé události) by mělo být poskytnuto pojistné plnění. Pokud tedy dále právně hodnotí uzavření (resp. dokonce návrhu) smlouvy zaplacením prvního pojistného podle její nabídky ve smyslu § 2758 odst. 2 OZ není jistě možné takový závěr přijmout. Z žalobkyní označených důkazů, resp. z označených a předložených písemných důkazních prostředků přitom soud nezjistil jakékoli ujednání účastníků. Návrh smlouvy neobsahoval jakékoli potvrzení správnosti jeho obsahu žalovaným ve smyslu § 565 OZ. Další označené důkazy byly také bez významu, neboť o sjednání smlouvy zaplacením určité částky jako pojistného nelze uvažovat. I kdyby však žalobní tvrzení ohledně takového právního hodnocení byla perfektní, nepodařilo se soudu zjistit, že by platbu (podle žalobkyně pojistného) provedl právě žalovaný a že byla činěna ve prospěch žalobkyně. Jediný označený důkaz, jenž by měl snad mohl o platbách žalovaného něco prokázat byl totiž přehled předepsaného a uhrazeného pojistného. Taková písemnost soudu však předložena nebyla. Soud proto při dokazování zjistil obsah elektronické písemnosti z příloh návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu s číselným názvem a příponou txt., která se obsahově mohla tomuto důkaznímu návrhu blížit. Jednalo se totiž o přehled inkasní bilance smlouvy, zpracovaný zřejmě žalobkyní, který samostatně jako důkaz označen nebyl. Ani tato písemnost však neobsahovala jakékoli potvrzení o autorizaci ve smyslu § 565 OZ. Proto jí soud nemohl použít v neprospěch žalovaného. Přestože tedy soud dále vycházel z tvrzení žalobkyně o tom, že žalovaný nezaplatil žalobkyni částku žalovanou jako pojistné, když žalovaný v tomto směru neuváděl tvrzení o případném opaku, ačkoli tato povinnost by jej jinak (v případě placení) tížila podle § 101 odst. 1 OSŘ nezbylo soudu než žalobu v této části výrokem I. zamítnout pro neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního, tížící žalobkyni ve smyslu § 101 odst. 1 OSŘ. Žalobkyně se totiž domáhala zaplacení žalované jistiny na základě smluvního ujednání, které nebylo soudem zjištěno. Nebyla-li žaloba na zaplacení jistiny shledána důvodnou, nelze žalobkyni přiznat ani žalované poplatky, jež byly podle žalobkyně náklady upomínání k placení (zřejmě náhradou těchto nákladů a tedy příslušenstvím pohledávky ve smyslu § 513 OZ) a úrok z prodlení. Jestliže totiž nebylo zjištěno prodlení s plněním jistiny peněžité povinnosti, není možné dovozovat vznik nároku na její příslušenství, když žalobkyně neuvedla, že by se jednalo o příslušenství jiné pohledávky. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kterého je kritériem pro přiznání náhrady nákladů řízení úspěch ve věci. V daném případě zcela procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly, a proto soud nepřiznal právo na jejich náhradu žádnému z účastníků.