15 C 21/2022-21 — Okresní soud v Chebu

Předmětem řízení byl návrh žalobkyně na zaplacení nákladů vynaložených žalobkyní na léčení zranění pojištěnky žalobkyně [jméno] [příjmení] v důsledku fyzického napadení pojištěnky žalovaným dne [datum] v [budova] v ulici [ulice] [číslo] v [obec], k němuž mělo dojít několikerým úderem otevřenou dlaní a úderem hlavy napadené o zeď. Uvedené jednání žalovaného bylo takto zjištěno rozhodnutím [státní instituce] [anonymizována tři slova] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], kterým byl žalovaný uznán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2016 Sb., které nabylo právní moci dne [datum]. Žalobkyně uváděla, že náklady uhradila poskytovatelům zdravotních služeb, u nichž se pojištěnka se zraněním léčila. Svůj nárok na zaplacení dovozovala z § 55 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, (dále jen„ ZVZP“). Náhrada vynaložených nákladů nebyla žalovaným dosud zaplacena, přestože k tomu byl žalobkyní vyzván dne 25. června 2021. Žalobkyně se dále domáhala zaplacení úroku z prodlení uvedeného ve výroku I., aniž by tento nárok blíže odůvodnila. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Ve věci bylo nařízeno jednání na den 12. října tr. K jednání se nedostavil žádný z účastníků, přičemž pouze žalobkyně svou neúčast předem omluvila. Nárok žalobkyně vychází z ustanovení § 55 ZVZP. Ten stanoví, že příslušná zdravotní pojišťovna má vůči třetí osobě právo na náhradu těch nákladů na hrazené služby, které vynaložila v důsledku zaviněného protiprávního jednání této třetí osoby vůči pojištěnci. Pro vyhovění žalobě bylo tedy nutné, aby žalobkyně prokázala základ svých skutkových tvrzení, spočívající 1. v jednání žalovaného, jež lze právně hodnotit jak protiprávní a zaviněné, 2. vynaložení nákladů na hrazené služby a 3. příčinné souvislosti tohoto jednání s těmito náklady. Z výše uvedeného rozhodnutí (příkazu o uložení pokuty) [státní instituce] [anonymizována tři slova] soud zjistil, že žalovaný způsobil uváděné pojištěnce žalobkyně popisované zranění. Toto jednání bylo vyhodnoceno jako přestupek proti občanskému soužití. Jednalo se tedy o zaviněné protiprávní jednání žalovaného. Rozhodnutí pochopitelně neprokazovalo potřebný rozsah dalšího léčení poškozené pojištěnky, ani jeho úhradu. Proto bylo nutné provést další důkazy. Z vyúčtování zdravotní péče k náhradě za léčení ze dne [datum] soud zjistil, že jde o strojově psaný dokument, obsahující výčet položek zdravotních úkonů a jejich ceny, související zřejmě s léčením uváděné pojištěnky. Dokument byl soudu předložen elektronicky a byly na něm umístěny elektronické podpisy [titul] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Žalobkyně k tomu uvedla, že jde o revizního lékaře žalobkyně a pracovnici žalobkyně na ekonomickém úseku. Soud tento dokument proto hodnotil jako soukromou vnitřní písemnost žalobkyně, která prokazuje vnitřní postup při schvalování nákladů na léčení pojištěnky. Ve smyslu § 565 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, bylo nutné uzavřít, že tato písemnost nemohla prokázat zaplacení léčení poskytovatelům zdravotních služeb, ale pochopitelně ani to, že popisované léčení bylo vynaloženo v právě důsledku jednání žalovaného. Obsah správnosti údajů na písemnosti totiž nebyl potvrzován podpisem pojištěnky (ohledně rozsahu poskytnutých služeb), ani poskytovateli služeb (ohledně potřebnosti příslušného zdravotního úkonu a jeho zaplacení), ale ani žalovaným, který by jistě mohl (hmotněprávně) potvrdit správnost všech uváděných údajů. Zjištění o vynaložení nákladů na hrazené služby a o jejich potřebnosti pro léčení následků jednání žalovaného nemohly pochopitelně přinést ani písemné výzvy žalobkyně k placení, jež měla žalovanému odeslat. Tyto soukromé písemnosti prokazují jen učinění výzvy k placení. Proto je soud při dokazování nevyužil. A protože žalobkyně jiné důkazy neoznačila, nedospěl soud ke zjištění o vynaložení jakýchkoli nákladů žalobkyní na hrazené služby, jež měly být poskytnuty poškozené pojištěnce v důsledku jednání žalovaného. Soud proto výrokem I. žalobu na zaplacení částky 6 945 Kč zamítl pro neunesení důkazního břemene (§ 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“)). Protože soud nezjistil prodlení žalovaného s plněním peněžitého dluhu jak předpokládá § 1968 a 1970 OZ, byla stejným výrokem zamítnuta i žaloba na zaplacení úroku z prodlení. V souvislosti s rozsahem skutkových tvrzení a označení důkazů je třeba zdůraznit, že byť žalobkyně byla zřízena zákonem a má veřejnoprávní charakter, byla v této věci účastnicí občanského soudního řízení, v němž mají všichni účastníci rovné postavení (§ 18 odst. 1 OSŘ). Tato rovnost se projevuje nejen v konkrétním řízení mezi stranami sporu, ale také v tom, že postavení žalobkyně se nijak neliší od postavení jiných žalobců v jiných řízeních. Zákonodárce svěřil pravomoc k rozhodování o těchto nárocích veřejných pojišťoven soudům, kteří je projednávají v občan-ském sporném soudním řízení, ačkoli si lze jistě principiálně představit efektivnější způsoby vymáhání pohledávek tohoto druhu, například ve vyměřovacím správním řízení, jež by vedly přímo veřejné zdravotní pojišťovny. Pozitivní úprava procesu však způsobila, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní týkající se výše uvedených skutečností tíží ve smyslu § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 OSŘ žalobkyni, nikoli žalovaného. Po žalovaném nelze požadovat, aby byť jen tvrdil, že žádné náklady vynaloženy nebyly, nebo že se netýkaly jeho jednání. V této souvislosti lze odkázat na závěry, vyjádřené v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, zveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7/1998, str. 372, nebo ze dne 30. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 1807/2005, nebo ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, anebo ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 33 Cdo 35/2007; všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://www.nsoud.cz). Opačný přístup, tj. pouhé přitakání tvrzením žalobkyně, jež by nebyla podložena relevantními důkazy, by umožnil domoci se při procesní pasivitě žalovaného (což je v řízeních o těchto nárocích velice časté) v podstatě jakéhokoli peněžitého plnění jen na základě vlastních tvrzení o výši a důvodu žalované pohledávky. Procesní předpisy ovšem takový postup umožňují pouze za splnění poměrně přísných podmínek, mezi něž patří prokazatelné seznámení žalovaného s uplatněným nárokem s patřičným procesním poučením (při vyhovění žalobě pro uznání nebo fikci uznání), anebo naopak zvýšená procesní aktivita žalobce (pro kontumační rozhodnutí). Nic z toho se v projednávané věci nestalo. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kterého je kritériem pro přiznání náhrady nákladů řízení úspěch ve věci. V daném případě byl zcela procesně úspěšný žalovaný. Tomu však žádné náklady nevznikly, a proto soud právo na jejich náhradu žádnému z účastníků.