15 C 283/2021-36 — Okresní soud v Chebu

Žalobou, doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 27. května 2021, ve znění jejího doplnění ze dne 2. září 2021, se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 7 919,63 Kč, představující v částce 7 619,63 Kč nevrácený úvěr a v částce 300 Kč smluvní poplatek. K odůvodnění žaloby uvedla, že podle smlouvy žalované a společností [právnická osoba], [IČO], (dále jen„ banka“ či„ úvěrující“) o úvěru [název smlouvy] [anonymizováno] [číslo] uzavřené dne [datum], se banka měla zavázat poskytnout žalovanému úvěr 10 tis. Kč a žalovaný se měl zavázat tento úvěr splatit ve 24 měsíčních splátkách po 522,24 Kč s úrokem a poplatky. Úrok měl být sjednán ve výši 22,7 %. Úvěrující poskytla podle žalobkyně úvěr žalovanému dne [datum]. Žalovaný své povinnosti nesplnil a nesplácel poskytnutý úvěr. Banka proto podle smlouvy prohlásila dopisem ze dne 20. dubna 2020 úvěr za okamžitě splatný v celé výši. Žalovaný přesto splatný úvěr nezaplatil. Žalovaný tak dluží žalobkyni, která svou aktivní legitimaci odvozovala ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], uzavřené mezi žalobkyní a bankou, na jistině 7 619,63 Kč, smluvní poplatky 300 Kč, úrok kapitalizovaný ke dni splatnosti v částce 749,39 Kč, úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni 28. ledna 2021 ve výši 545,16 Kč a běžící úrokové příslušenství podle výroku I. Smluvní poplatky žalobkyně specifikovala jako poplatek za zesplatnění, účtovaný žalovanému podle smlouvy dne 20. dubna 2020. Úrok byl kapitalizován v poměru 22,7 % z částky 7 619,63 Kč za období od 14. listopadu 2019 do 20. dubna 2020 a úrok z prodlení v poměru 10 % z téže částky za období od 12. května 2020 do 28. ledna 2021. Nárok na placení úroku z prodlení nebyl blíže odůvodněn. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a stejně jako žalobkyně (jejíž neúčast byla ovšem předem omluvena) a její zástupce se nedostavila ani k jednání před soudem, nařízenému na den 11. dubna tr. Žalovaná jistina 7 619,63 Kč představuje zjevně nevrácený úvěr ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“) protože se žalobkyně zmiňovala o platební povinnosti žalovaného k jistině jen ohledně úvěru a poplatků, přičemž poplatky byla míněna jen částka 300 Kč. Protože úvěr nepatří mezi tzv. reálné kontrakty, vznikající teprve sjednaným plněním, bylo na žalobkyni, aby vedle samotného ujednání o úvěru prokázala také předání úvěrových peněz žalovanému. V tomto směru (ohledně pozitivní skutečnosti) jí totiž tíží důkazní břemeno podle § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“). Žalobkyně si této své procesní povinnosti byla zřejmě vědoma a proto označila důkaz k prokázání tohoto konkrétního tvrzení, a to výpis z úvěrového účtu. Z této písemnosti ovšem soud uvedenou skutečnost nezjistil. Výpisem z účtu byla totiž elektronická písemnost, obsahující jen sumarizaci peněžitých částek evidovaných zřejmě na bankovním na účtu. Správnost obsahu údajů na této písemnosti (např. podpisem autora písemnosti, nebo toho, jehož se údaje týkaly) nebyla nijak potvrzována. Výpis z účtu byla zjevně jen soukromá písemnost banky, neboť na ní nebyl uveden žádný orgán veřejné správy, který by jí vytvořil. Protože správnost obsahu této písemnosti nebyl jakkoli potvrzována žalovaným (hmotněprávně, či procesně) nebylo možné jí použít proti žalovanému ve smyslu § 565 a násl. OZ, resp. podle § 120 odst. 3 OSŘ. Neprokázáno zůstalo také tvrzení o sjednání smlouvy o postoupení pohledávek žalobkyní. Soud totiž z této písemné smlouvy zjistil, že měla být jménem žalobkyně, jakožto postupníka podepsána jejím zástupcem. Doklad o tomto zastoupení však nebyl k důkazu označen a zjevně proto ani nebyl soudu předložen. Ze skutkových tvrzení žalobkyně tedy vyplynulo, že základ vztahu účastníků by se měl řídit ustanoveními § 2395 a násl. OZ. Ve smlouvě mělo být podle tvrzení žalobkyně obsaženo ujednání úvěrující a úvěrovaného o tom, že se úvěrující zavazuje poskytnout úvěr 10 tis. Kč a že se žalovaný zavazuje úvěr splácet a platit úrok a poplatky. Poskytnutí úvěru mělo být podle žalobkyně vázáno na další jednání úvěrující, a převod na bankovní účet žalovaného. Teprve po takovémto předání úvěrových peněz by žalovaný byl povinen úvěr vrátit a platit z něj úrok. Pokud by žalovaný své platební povinnosti nesplnil, byl podle § 1970 OZ povinen platit úvěrující dále úrok z prodlení a při změně splatnosti úvěru také poplatek za zesplatnění, byl-li ve smlouvě sjednán. Práva z těchto pohledávek by pak svědčila žalobkyni po sjednání smlouvy o postoupení pohledávek s úvěrující. Zásadní skutečnosti spočívající v poskytnutí úvěru a postoupení pohledávek soudem ovšem zjištěny nebyly. Soud proto výrokem I. žalobu jako nedůvodnou zamítl pro neunesení důkazního břemene žalobkyní, když nezjistil právní důvod, pro který by byl žalovaný povinen žalobkyni cokoli z žalovaných peněz zaplatit. Pro tyto důvody zamítnutí žaloby se soud dále již z úřední povinnosti nezabýval tím, zda banka posoudila schopnosti žalovaného úvěr splácet zvláště za situace, kdy je soudu známa existence nejméně tří dalších úvěrových pohledávek ze smluv ze stejnou bankou, jejichž zaplacení se žalobkyně před zdejším soudem také domáhala. V souvislosti s rozsahem skutkových tvrzení a označení důkazů je třeba zdůraznit, že břemeno důkazní týkající se pozitivní skutečnosti (sjednání příslušné smlouvy a poskytnutí peněz) tíží ve smyslu § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 OSŘ žalobkyni, nikoli žalovaného, po němž nelze požadovat, aby tvrdil, že se žádná z tvrzených skutečností nestala. V této souvislosti lze odkázat na závěry, vyjádřené v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, zveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7/1998, str. 372, nebo ze dne 30. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 1807/2005, nebo ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, anebo ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 33 Cdo 35/2007; všechna rozhodnutí zveřejněna i na webových stránkách Nejvyššího soudu: http://www.nsoud.cz). Opačný přístup by umožnil domoci se při procesní pasivitě žalovaného (což je v řízeních o těchto nárocích velice časté) peněžitého plnění jen na základě vlastních tvrzení o výši žalované pohledávky, dokládaných vlastními záznamy, resp. záznamy věřitele o finančních obratech. Procesní předpisy ovšem takový postup umožňují pouze za splnění poměrně přísných podmínek, mezi něž patří prokazatelné seznámení žalovaného s uplatněným nárokem (při vyhovění žalobě pro uznání nebo fikci uznání), anebo naopak zvýšená procesní aktivita žalobce (pro kontumační rozhodnutí). Nic z toho se v projednávané věci nestalo. Soud byl připraven na jednání žalobkyni poučit v souladu s § 118a odst. 1 a 3 OSŘ o tom, že uplatněná tvrzení dosud nebyla prokázána s výzvou ke splnění těchto procesních povinností. Poučení podle § 118a OSŘ soud poskytuje zásadně při jednání, nikoli před ním (viz nález Ústavního soudu České republiky ze dne 3. října 2006, sp. zn. I. ÚS 212/06; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz Search/Search). To platí zvláště u advokátně zastoupeného účastníka (viz § 118a odst. 4 OSŘ). Ostatně potřeba doplnění důkazních návrhů vyplyne najevo pravidelně právě až na jednání poté, co soud provede dokazování podle dosud uplatněných návrhů. Výsady této výzvy se však žalobkyně vzdala tím, že se jednání neúčastnila (viz odůvodnění usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 5. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. září 2015, čj. 15 C 71/2014-37). Výrokem II. soud pak rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kritéria procesního úspěchu ve věci. Zcela procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly, a proto soud nepřiznal právo na jejich náhradu žádnému z účastníků.