15 C 294/2021-16 — Okresní soud v Chebu

Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 16 716 Kč, představující nedoplatek pohledávky složené v poměru 56,497 % z nevráceného úvěru a ve zbytku ze souhrnného poplatku, to vše ze smlouvy účastníků o úvěru, uzavřené [datum]. Podle této smlouvy měl být žalovanému poskytnut úvěr 12 tis. Kč, který se žalovaný měl zavázat splácet a zaplatit souhrnný poplatek 9 816 Kč po 364 Kč týdně, nejpozději od sedmého dne po podpisu smlouvy. Při porušení povinnost řádně úvěr splácet se stal zbylý dluh včetně příslušenství splatný v termínu následující splátky. Žalovaný, při svých platbách v celkové výši jen 5 100 Kč, nezaplatil žalobkyni žalované částky, přičemž žalobkyně právně hodnotila splatnost pohledávek dne 9. ledna 2020 a počátek prodlení ke dni 20. listopadu 2020. Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení podle výroku I. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. K jednání před soudem, nařízenému ne den 4. dubna tr., se nedostavil žádný z účastníků, když pouze neúčast žalobkyně byla předem omluvena. Soud při posouzení věci vycházel z právních názorů, a to i ohledně řešení procesních otázek ve vztahu k této konkrétní žalobkyni, vyjádřených v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. června 2021, čj. 25 Co 128/2021-45, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 55/2020. Soud po dokazování z písemnosti obsahující předmětné účastníků zjistil, že žalovanému byla předána částka 12 tis. Kč jako úvěr, který se zavázal žalobkyni uváděným způsobem splácet spolu s dalšími platbami, jež dosáhly výše 9 816 Kč. Ohledně právního posouzení soud vycházel z právního názoru odvolacího soudu (viz výše uváděné rozhodnutí) o tom, že ujednání účastníků je neplatné podle § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“) neboť důvodem neplatnosti je rozpor sjednané odměny za poskytnutí úvěru s dobrými mravy. I v této vědci se jednalo o stejně formulovaný závazkový vztah se stejnými dopady na žalovaného spotřebitele. Vztah účastníků je proto třeba posoudit podle ustanovení o bezdůvodném obohacení ve smyslu § 2991 OZ, jak odvolací osud v obdobné věci také uzavřel. Pokud tedy žalobkyně poskytla žalovanému částku 12 000 Kč a částka 5 100 Kč měla být žalovaným již zaplacena, pak činí bezdůvodné 6 900 Kč. Ohledně této částky proto žalobkyni svědčí právo na vydání bezdůvodného obohacení a ve zbytku, tj. ohledně částky 9 816 Kč, bylo nutné žalobu zamítnout. Jestliže ovšem je smlouva účastníků právně hodnocena jako neplatná, je neplatné také ujednání o splácení. V takovém případě dospěje právo žalobkyně do nároku ve smyslu § 1958 OZ teprve výzvou věřitelky k placení, neboť zákon splatnost s jinou skutečností nespojuje. Žalobkyně neuváděla, kdy měla vyzvat žalovaného k placení. Soud proto i bez konkrétního důkazního návrhu žalobkyně provedl k důkazu písemnost, označenou jako předžalobní výzva, jež byla přílohou žalobního návrhu. Z této písemnosti soud nezjistil, kdy měla být vyhotovena, ani kdy, jak a kde měla být žalovanému doručena. Neobsahuje totiž datum vyhotovení, ani jakékoli potvrzení o doručení. Adresována byla žalovanému na adresu jeho hlášeného pobytu, ačkoli mezi účastníky bylo v (jinak neplatném) ujednání domluveno jiné místo pro doručování korespondence žalovanému. Soud tedy nezjistil, že by se tato písemnost dostala do sféry dispozice žalovaného. Nebylo zjištěno, ani to, že by tuto písemnost vyhotovila právě žalobkyně, nebo její zástupce. K nikým nepodepsané výzvě totiž nebyl připojen průkaz o zastupování v dopise uvedeného zástupce žalobkyně. A protože ani žaloba nebyla žalovaným převzata, když došlo pouze k procesnímu doručení na evidenční (nikoli korespondenční) adresu žalovaného podle § 49 odst. 4 OSŘ, nemohl soud právně hodnotit, že by pohledávka žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení dospěla do nároku. Pro předčasnost bylo proto nutné zamítnout žalobu i ve zbytku žalované jistiny pro neunesení břemene tvrzení podle § 101 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“) a důkazního břemene ve smyslu § 120 odst. 1 OSŘ. Protože soud nezjistil prodlení žalovaného s plněním peněžitého dluhu, nebylo možné žalobkyni přiznat ani právo na úrok z prodlení ve smyslu § 1970 OZ. Výrokem I. byla proto žaloba zamítnuta také v tomto rozsahu. Výrokem II. soud v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 OSŘ nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť na straně zcela procesně úspěšného žalovaného žádné náklady řízení neshledal.