15 C 302/2021-69 — Okresní soud v Chebu

1. Předmětem řízení byla žaloba, doručená zdejšímu soudu formou návrhu na vydání platebního rozkazu dne 25. srpna 2021, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení pohledávek v celkové výši 89 226 Kč s úrokovým příslušenstvím podle výroku I. Podle žalobkyně se jednalo o nevrácený úvěr v částce 62 494,06 Kč, smluvní pokuty v celkové částce 25 000 Kč, úhradu za pojištění v částce 1 332 Kč a náhradu nákladů v částce 400 Kč. Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném dále zaplacení úroku a úroku z prodlení podle výroku I., kdy maximální výše poměrného úroku měla činit 191 419 Kč. K odůvodnění žaloby uvedla že na základě smlouvy účastníků o úvěru [číslo] podepsané žalovaným dne [datum], poskytla žalobkyně dne [datum] žalovanému, na účet uvedený ve smlouvě, úvěr 50 tis. Kč. Žalovaný se pak zavázal tento úvěr vrátit a zaplatit úrok ve výši efektivní úrokové sazby 162,41 % ročně ve 36 měsíčních splátkách po 4 875 Kč, vždy do 25. dne každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem říjen 2019. Podle pozdější dohody měly být první tři splátky zaplaceny až 25. ledna 2020. Žalovaný však nezaplatil žalobkyni nic. V důsledku tohoto prodlení žalovaného došlo v souladu se smlouvou automaticky k zesplatnění celého úvěru dne 30. března 2020, neboť žalovaný se dostal do prodlení s úhradou čtvrté splátky v délce 65 dnů, když tato splátka měla být zaplacena do 25. ledna 2020. Podle smlouvy se pak ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru, s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 62 494,06 Kč, tvořící nevrácený úvěr 50 tis. Kč a ve zbytku úrok přirostlý k jistině, byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Ve smlouvě bylo dále sjednáno právo žalobkyně na smluvní pokutu za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 30 dnů, která byla splatná ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku práva žalobce na její zaplacení. Žalobkyni takto vzniklo právo na zaplacení této smluvní pokuty u splátek č. 4 a 5 v celkové výši 998 Kč (2 x 499 Kč). Dále byla ve smlouvě sjednána povinnost žalovaného platit žalobkyni smluvní pokutu v případě prodlení žalovaného po zesplatnění úvěru, tj. pokud nebude zaplacena nová jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, a to ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. Smluvní pokuta byla počítána v uvedeném poměru z 62 494,06 Kč od 1. dubna 2020 do 23. srpna 2021 v celkové částce 24 002 Kč. Ve smlouvě bylo také sjednáno, že sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru, s tím, že tento úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté i nadále přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru, a to až do doby její úplné úhrady. Nakonec smlouva zavazovala žalovaného také k placení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s jeho prodlením po 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 15 dnů a k placení měsíčních úhrad za pojištění schopnosti žalovaného splácet úvěr po 444 Kč. Žalobkyni takto vzniklo právo na zaplacení uvedené náhrady ohledně prodlení u splátek č. 4 a 5, tj. v celkové výši 400 Kč (2 x 200 Kč), která byla splatná v každém jednotlivém případě do 10 dnů ode dne vzniku práva zaplacení. Z úhrad za pojištění byla žalována částka 1 332 Kč, jež měla být placena spolu se 4. až 5. splátkou úvěru (3 x 444 Kč). Žalobkyně rekapitulovala, že na základě uzavřené smlouvy žalovaný dluží žalobkyni ke dni podání žaloby částky: a) odpovídající aktuální dlužné nové jistině úvěru v celkové výši 62 494,06 Kč (k datu zesplatnění úvěru přitom činila původní jistina úvěru 50 tis. Kč a úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění k úvěru 12 494,06 Kč); b) smluvní pokuty v celkové výši 998 Kč za prodlení se splácením; c) náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením v celkové výši 400 Kč; d) smluvní pokuty 24 002 Kč za prodlení se zaplacením po zesplatnění úvěru; e) úhrady za pojištění schopnosti splácet úvěr v celkové částce 1 332 Kč a nakonec f) úroku z původní jistiny úvěru před přičtením úroku ze splátek ve výši 50 tis. Kč ode dne 1. dubna 2020 do zaplacení v nominální roční úrokové sazbě 100,46 % ročně, která odpovídala efektivní úrokové sazbě úvěru, sjednané ve smlouvě. Výše úroku uvedeného pod písm. f) byla ve smlouvě limitována na 120 % částky, kterou má žalovaný zaplatit, tedy na částku 191 419 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. K jednání před soudem nařízeném na den 29. června tr. se nedostavil žádný z účastníků ani zástupkyně žalobkyně, když pouze neúčast žalobkyně byla přede omluvena. 3. Ze žalobních tvrzení se podávalo, že žalovaný měl sjednat se žalobkyní písemnou smlouvu o úvěru, který měl jako úvěrovaný převzít tím, že mu předmětná částka bude vložena na jeho bankovní účet. Ve stejné smlouvě se měl žalovaný zavázat platit další žalované platby. Pro vyhovění žalobě bylo tedy nutné, aby žalobkyně prokázala základ svých skutkových tvrzení, spočívající ve sjednání uvedeného závazku a následně také předání úvěrových peněz žalovanému. 4. Dokazováním elektronickou písemností nadepsanou jako návrh na uzavření smlouvy o úvěr / smlouva o úvěru a k důkazu označenou jako smlouva o úvěru, která byla k žalobnímu návrhu připojena jako datový soubor s názvem [název datového souboru] [anonymizována tři slova] soud zjistil, že oproti názvu souboru zjevně nejde o sken, tedy o digitální zobrazení listiny, nýbrž od počátku vyhotovenou elektronickou písemnost. Tomu nasvědčuje to, že v rubrikách podpisů smluvních stran byla umístěna jen grafická zobrazení zřejmě vlastnoručních podpisů jednajících osob s doplňujícími údaji o těchto znacích. Po označení grafického znaku datový soubor zobrazil sdělení, že identita autora podpisu je neplatná a že dokument se od okamžiku aplikování podpisu nezměnil. Podpis tedy nebyl do dokumentu vepsán, nýbrž digitálně aplikován, tj. vložen. K vložení mělo podle ověřovacího sdělení dokumentu dne [datum] v čase [hodiny:minuty:sekundy]. 5. Grafický znak zřejmě zobrazoval vlastnoruční podpis žalovaného. K tomuto závěru soud dospěl bez ohledu na nemožnost automatického ověření identity autora (digitálního) podpisu. Srovnáme-li totiž tento znak s vlastnoručním podpisem žalovaného na dalších písemnostech, označené jako žádost o odklad splátek, nebo akceptační dopis (obsahující ovšem jen poštovní dodejku), jež naopak zjevně byly soudu předloženy jako skeny, tedy digitální zobrazení původních listin, je shoda na první pohled zjevná i laickému pozorovateli. Vlastnoruční podpisy také obsahují alfabetické znaky, odpovídající příjmení žalovaného. Soud proto neměl pochybnost o tom, že autorem vlastnoručního podpisu byl žalovaný. Nezjistil ale, že by to byl právě žalovaný, kdo vložil (aplikoval) tento znak odpovídající jeho vlastnoručnímu podpisu do elektronického dokumentu. Žalobkyně v tomto směru neoznačila žádný důkaz, jež by tuto skutečnost prokázal. Je totiž třeba si uvědomit rozdíl podepisování listin a elektronických písemností. Vlastnoruční podpis na listinu vloží vždy jen autor podpisu bez ohledu na to, zda se vydává (a tedy i podepisuje) jako osoba s jinými identifikačními znaky. Digitální (elektronický) podpis tyto vlastnosti již splňovat nemusí, pokud k tomu nejsou podepisovaný dokument a zařízení, jehož prostřednictvím je podpis činěn, zvlášť technicky zajištěny. Žalobkyně nic o způsobu podepsání neuvedla, proto nebylo možné v tomto směru nic dalšího zjišťovat. 6. Shrneme-li výše uvedené, ohledně podpisu žalovaného se zjevně nejednalo o náhradu podpisu mechanickými prostředky, ani o elektronický podpis tak, jak to má na mysli § 561 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“), neboť žalobkyně netvrdila nic o tom, že by takový postup byl mezi smluvními stranami obvyklý, nebo že by se jednalo o právní jednání učiněné elektronickými prostředky. Ten, kdo (zřejmě vlastní rukou) vyhotovil uvedený grafický znak, jej mohl učinit také elektronicky, nebo pomocí grafického zobrazovače (psacího prostředku) na listině. V každém z těchto dvou případů mohl být znak umístěn pod text, který byl v písemnosti uveden, jak se z žalobkyní poskytnuté elektronické verze dokumentu také podává. Že by však umístění učinil žalovaný zjištěno nebylo. Proto také nelze uzavřít, že písemnost obsahující text smlouvy zjevně podepsal právě žalovaný tak, jak předvídá § 565 OZ. 7. Bylo tedy na žalobkyni, aby ve smyslu § 566 odst. 1 OZ prokázala (označila důkaz k tomu), že žalovaný se zavázal k plnění obsaženém v předmětné písemnosti, což neučinila. Ani další označené důkazy totiž nic takového neprokázaly. Přihláška dopojištění byla„ podepsána“ stejným, a tedy neprůkazným způsobem a jednostranná sdělení žalobkyně o zesplatnění či přijetí odkladu splátek nemohou pochopitelně sama o sobě žalovaného nijak zavazovat. Soud proto nezjistil, že by došlo k popisovanému ujednání, z nějž žalobkyně