15 C 384/2021-21 — Okresní soud v Chebu

Žalobou doručenou zdejšímu soudu formou na vydání elektronického platebního rozkazu dne 3. září 2021 se žalobkyně domáhala po žalovanému zaplacení částky 66 088 Kč, jakožto pojistného plnění, kterou měla vyplatit poškozenému [příjmení] [jméno] [jméno] jako náhradu škody na jeho vozidle [značka automobilu] [anonymizováno], [registrační značka], způsobené žalovaným při provozu vozidla [značka automobilu], [registrační značka], u domů [adresa] v [obec] dne [datum] kolem [údaj o čase] hodin. Výplata pojistného plnění měla být provedena dne [datum] podle smlouvy o pojištění vozidla [značka automobilu] u žalobkyně (správně byla zřejmě pojištěna odpovědnost za újmu způsobenou provozem tohoto vozidla). Žalovaný škodu způsobil při řízení tohoto vozidla pod vlivem alkoholu v době, kdy mu bylo příslušným orgánem zakázáno řízení motorových vozidel. Protože žalobkyně marně vyzvala žalovaného k zaplacení této částky, domáhala se stejnou žalobou také zaplacení úroku z prodlení podle výroku I. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a nedostavil se bez omluvy ani k jednání před soudem, jež se konalo dne 13. června tr. Na tomto jednání soud provedl dokazování některými písemnostmi, jež žalobkyně k důkazu označila v žalobním návrhu. Před samotným projednáním věci se soud zabýval tím, zda je s ohledem na neznámý pobyt žalovaného a jeho procesní pasivitu pro další vedení řízení nebytné chránit procesní zájmy žalovaného ustanovením opatrovníka postupem podle § 29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“). Soud přitom v průběhu řízení nezjistil, že by se žalobkyně, nebo jiná osoba snažily právě s ohledem na tuto skutečnost získat pro sebe neoprávněnou výhodu. Proto s odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 věta první OSŘ soud procesní zastupování žalovaného nezajišťoval, neboť kvalifikované zastoupení účastníka, který nemá zájem v řízení aktivně bránit svá práva, na náklady státu a z ingerence soudu by bylo porušením zásady rovnosti účastníků, zakotvené v § 18 odst. 1 OSŘ. Shodně s žalobkyní je nutné hodnotit, že v případě zjištění uváděných skutečností by žalobkyni svědčilo právo na žalované placení podle § 10 odst. 1 písm. h) a i) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), (dále jen„ ZPOPV“) jako náhrady toho, co jako pojistitelka za žalovaného plnila. Bylo tedy nutné jednak zjistit takové skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit odpovědnost žalovaného za způsobenou škodu (újmu) a jednak že žalobkyně namísto náhrady této škody za žalovaného vyplatila poškozenému pojistné plnění. Ohledně samotného průběhu škodové události soud neprováděl žádné dokazování, neboť všechny významné skutečnosti mu jsou známy z jeho vlastní činnosti z trestního řízení, vedeného proti žalovanému před [název soudu] [anonymizováno] pod sp. zn. [spisová značka] právě pro popisovaný skutek. Zbývalo tedy zjistit, zda žalobkyně byla pojistitelem ve vztahu k pojištění uváděné odpovědnosti a zda proto vyplatila za žalovaného žalovanou částku. Žalobkyně k prokázání těchto skutečností označila pojistnou smlouvu a doklad o výplatě pojistného plnění z provozního systému žalobkyně. Po provedení dokazování těmito důkazními prostředky soud ovšem tvrzené skutečnosti nezjistil. Obě písemnosti byly přeloženy soudu v elektronické podobě. Nebylo v nich uvedeno, kdo je vyhotovil a jejich autorizace či správnost obsahu nebyla jakkoli potvrzována. Ohledně charakteru výpisů jako soukromých listin (písemností) lze odkázat na ustanovení § 567 odst. 1 a contrario zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“). Protože jde o soukromé písemnosti, je nutné při jejich hodnocení vycházet z ustanovení § 565 OZ, podle nějž je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. To žalobkyně neučinila a proto soud nemohl dospět k závěru, že předložené a označené písemné důkazy prokazují sjednání smlouvy, podle níž by žalobkyně byla povinna vyplácet pojistné plnění v souvislosti s odpovědností žalovaného za škodu a výplatu žalovaných peněz poškozenému. Vzhledem k tomu soud žalobu na zaplacení částky 66 088 Kč výrokem I. zamítl pro neunesení důkazního břemene, když nezjistil ani žádnou jinou skutečnost, z níž by žalovaná povinnost vyplývala. Nebyla-li žaloba na zaplacení jistiny shledána důvodnou, nelze žalobkyni přiznat ani žalovaný úrok z prodlení. Jestliže totiž nebylo zjištěno prodlení s plněním peněžité povinnosti, není možné dovozovat vznik nároku na její příslušenství, jež je sankcí za toto prodlení. Proto byla žaloba stejným výrokem zamítnuta i v tomto rozsahu. Ke skutkovým závěrům soudu je možné pro úplnost vysvětlení doplnit, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou zveřejněna na http://www.nsoud.cz). Ohledně významu procesní pasivity žalovaného lze také odkázat na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 33 Cdo 35/2007. Nesplnění důkazní povinnosti pak sebou nese zamítnutí žaloby pro neunesení důkazního břemene. Tím, že se žalobkyně nedostavila k nařízenému jednání, zbavila se zároveň výsady procesního poučení o nutnosti označit důkazy ke všem svým tvrzením ve smyslu § 118a odst. 3 OSŘ, jak uzavřel také Ústavní soud České republiky například ve svém usnesení ze dne 5. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. září 2015, čj. 15 C 71/2014-37, (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na webových stránkách http://nalus.usoud.cz Search/Search), když jiné poučení soud advokátně zastoupené účastnici zásadně neposkytuje (§ 118a odst. 4 OSŘ). Jen s ohledem na závěry, vyjádřené v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. září 2018, čj. 11 Co 137/2018–152, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 254/2015, nebo v usnesení ze dne 29. září 2021, čj. 11 Co 143/2021–40, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 39/2020, podle nichž by se měl nalézací soud vypořádat v podstatě s jakýmikoli žádostmi žalobce o odročení jednání pro případ jakékoli možnosti jeho procesního neúspěchu tak, aby rozhodnutí nebylo pro žalobce překvapivé, nalézací soud doplňuje, že s ohledem na § 41a odst. 2 OSŘ, nemohl soud přihlédnout k podmíněné žádosti žalobkyně o odročení jednání, pakliže by bylo nutné účastníky poučit podle ustanovení § 118a OSŘ (viz rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. dubna 2022, čj. 25 Co 57/2022-52, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 4/2021, se stejným závěrem). Z ustanovení § 118a OSŘ je navíc zřejmé, že předmětné poučení a výzvy soud činí zásadně při jednání, nikoli před ním, nebo po něm (viz také výše odkazované usnesení Ústavního soudu). Ostatně sama žalobkyně také na projednání věci na jednání trvala (viz žalobní návrh). Vzhledem k tomu, že pak neuvedla žádnou významnou skutečnost, pro kterou by bylo možné výjimečně prodloužit zákonem stanovenou lhůtu pro uplatnění tvrzení a navrhování důkazů v § 118b odst. 1 OSŘ, nebylo možné ani odročením jednání očekávat zlepšení její procesní situace. Výrok II. o náhradě nákladů je odůvodněn § 142 odst. 1 OSŘ, podle kterého je kritériem pro přiznání náhrady nákladů řízení úspěch ve věci. V daném případě zcela procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady zjevně nevznikly, a proto nepřiznal jejich náhradu žádnému z účastníků.