10 C 322/2023-30 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení shora ve výroku I. tohoto rozsudku uvedené částky s příslušenstvím. K odůvodnění žaloby žalobkyně uvedla, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovaným došlo dne 24. 7. 2020 k uzavření Smlouvy o úvěru [číslo]. Na základě uzavřené Smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč. V souvislosti s poskytnutým úvěrem se žalovaný ve Smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku ve výši 14 400 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 17. 9. 2021. Žalovaný uhradil na pohledávku částku 7 050 Kč. Dále mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovaným došlo dne 20. 4. 2020 k uzavření Smlouvy o úvěru [číslo]. Na základě uzavřené Smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. V souvislosti s poskytnutým úvěrem se žalovaný ve Smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku ve výši 18 000 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 14. 6. 2021. Žalovaný uhradil na pohledávku částku 11 510 Kč. Pohledávky vyplývající z výše uvedených smluv, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byly ze strany společnosti [právnická osoba] postoupeny na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 23. 3. 2023 žalobkyni jako novému věřiteli. 2. Žalovaný se k podané žalobě nikterak nevyjádřil. 3. Žalobkyně i žalovaný dali souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“), bez nařízení jednání. 4. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že právní předchůdkyně žalobkyně vyplatila žalovanému částku 8 000 Kč v hotovosti v den uzavření smluv. Soud má za prokázané, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy o úvěru dne 24. 7. 2020 ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila dostatečně úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Za vadná však považuje soud ve smlouvě ujednání o výši úroku v částce 1 600 Kč, administrativního poplatku v částce 1 600 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 200 Kč, neboť žalovaný se smlouvou se splatností v trvání 60 týdnů zavázala společně s úrokem a poplatky na poskytnutou jistinu ve výši 8 000 Kč zaplatit celkem částku 14 400 Kč, tedy jistinu navýšenou o 80 %. V případě sjednaných„ poplatků“ tedy nejde o nic jiného než o formu úroku z úvěru. Úrokem se přitom rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. Za úrok, tedy cenu užívání peněz, tak soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. Ve smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen úrok ve výši 1 600 Kč, společně s poplatkem a odměnou se však reálně jednalo o úročení cca 80 % ročně, v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů pohybovala okolo 7,81 % ročně. Žalobkyně dále v řízení prokázala, že právní předchůdkyně žalobkyně vyplatila žalované částku 10 000 Kč v hotovosti v den uzavření smluv. Soud má za prokázané, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy o úvěru dne 20. 4. 2020 ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila dostatečně úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Za vadná však považuje soud ve smlouvě ujednání o výši úroku v částce 2 000 Kč, administrativního poplatku v částce 2 000 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč, neboť žalovaný se smlouvou se splatností v trvání 60 týdnů zavázala společně s úrokem a poplatky na poskytnutou jistinu ve výši 10 000 Kč zaplatit celkem částku 18 000 Kč, tedy jistinu navýšenou o 80 %. V případě sjednaných„ poplatků“ tedy nejde o nic jiného než o formu úroku z úvěru. Úrokem se přitom rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. Za úrok, tedy cenu užívání peněz, tak soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. Ve smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen úrok ve výši 2 000 Kč, společně s poplatkem a odměnou se však reálně jednalo o úročení cca 80 % ročně, v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů pohybovala okolo 6,75 % ročně. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Je take nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byly uzavřeny smlouvy a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouvy byly uzavřeny adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouvy nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byly porušeny právní předchůdkyní žalobkyně, dospěl k závěru, že dané smlouvy jsou právním jednáním, které se dobrým mravům příčí a tedy jednáním neplatným. 5. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ. Žalobkyni tak, co se týče první žalované pohledávky, vznikl nárok na vydání bezdůvodné obohacení představující vyplacenou částku celkem ve výši 8 000 Kč, z níž byla odečtena částka 7 050 Kč, již žalovaný žalobkyni uhradil, tj. částka 950 Kč. Výrokem I. tak soud žalobě co do částky 950 Kč vyhověl, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 ObčZ. Z judikatury Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3722/2007 vyplývá, že má-li být bezdůvodné obohacení vydáno v penězích a nesplní-li dlužník svoji platební povinnost včas, má věřitel právo požadovat též úroky z prodlení. Z těchto důvodu soud žalobě vyhověl a to co do částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku a to včetně požadavků na úrok z prodlení, jež jsou v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Co se týče druhé žalované pohledávky, tak žalobkyni by mohl vzniknout nárok na vydání bezdůvodné obohacení představující vyplacenou částku celkem ve výši 10 000 Kč, vzhledem k tomu, že žalovaný uhradil částku 11 510 Kč, musel soud žalobu – co se týče této pohledávky, zamítnout. 6. Výrokem II. soud rozhodl tak, že ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na vyplacené částky a dále s ohledem na právní posouzení uzavřených smluv o úvěru, jakožto neplatného právního jednání byly další nároky nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala. 7. Výrokem III. soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 OSŘ, když procesně úspěšnější byl žalovaný. Na straně žalovaného však soud žádné náklady neshledal a žalovaný žádné ani neuplatňoval.