10 C 332/2023-21 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení shora ve výroku I. tohoto rozsudku uvedené částky s příslušenstvím. K odůvodnění žaloby žalobkyně uvedla, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovanou došlo dne 10. 3. 2019 k uzavření Smlouvy o úvěru [číslo]. Na základě uzavřené Smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. V souvislosti s poskytnutým úvěrem se žalovaná ve Smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku ve výši 18 000 Kč, jenž představuje úrok ve výši 2 000 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč, a hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnutého úvěru a poplatku se žalovaný ve Smlouvě zavázala uhradit v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 300 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 3. 5. 2020. Pohledávka vyplývající z výše uvedené Smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti [právnická osoba] postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 11. 2022 žalobkyni jako novému věřiteli. 2. Žalovaná se k podané žalobě nikterak nevyjádřila. 3. Žalobkyně i žalovaná daly souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“), bez nařízení jednání. 4. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že právní předchůdkyně žalobkyně vyplatila žalované částku 10 000 Kč v hotovosti v den uzavření smluv. Soud má za prokázané, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy o úvěru dne 10. 3. 2019 ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila dostatečně úvěruschopnost žalované ve smyslu ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Za vadná však považuje soud ve smlouvě ujednání o výši úroku v částce 2 000 Kč, administrativního poplatku v částce 2 000 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč, neboť žalovaná se smlouvou se splatností v trvání 60 týdnů zavázala společně s úrokem a poplatky na poskytnutou jistinu ve výši 10 000 Kč zaplatit celkem částku 18 000 Kč, tedy jistinu navýšenou o 80 %. V případě sjednaných„ poplatků“ tedy nejde o nic jiného než o formu úroku z úvěru. Úrokem se přitom rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. Za úrok, tedy cenu užívání peněz, tak soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. Ve smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen úrok ve výši 2 000 Kč, tedy 25 %, společně s poplatkem a odměnou se však reálně jednalo o úročení cca 80 % ročně, v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů pohybovala okolo 8,20% ročně. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Je take nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena smlouva a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byly porušeny právní předchůdkyní žalobkyně, dospěl k závěru, že daná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí a tedy jednáním neplatným. 5. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodné obohacení představující vyplacenou částku celkem ve výši 10 000 Kč, z níž byla odečtena částka 7 000 Kč, již žalovaný žalobkyni uhradil, tj. částka 3 000 Kč. Výrokem I. tak soud žalobě co do částky 3 000 Kč vyhověl, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 ObčZ. Z judikatury Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3722/2007 vyplývá, že má-li být bezdůvodné obohacení vydáno v penězích a nesplní-li dlužník svoji platební povinnost včas, má věřitel právo požadovat též úroky z prodlení. Z těchto důvodu soud žalobě vyhověl a to co do částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku a to včetně požadavků na úrok z prodlení, jež jsou v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 6. Výrokem II. soud rozhodl tak, že ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na vyplacenou částku a dále s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy o úvěru, jakožto neplatného právního jednání byly další nároky nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala. 7. Výrokem III. soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 OSŘ, když procesně úspěšná byla žalovaná. Na straně žalované však soud žádné náklady neshledal a žalovaný žádné ani neuplatňoval.