11 C 395/2023-17 — Okresní soud v Chebu

Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaná dne [datum] uzavřela s předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalované peněžní prostředky ve výši 13 000 Kč, které se žalovaná včetně úroku ve výši 2 600 Kč, odměny za administrativní činnost ve výši 2 600 Kč a úhrady za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 200 Kč zavázala vrátit v 60ti týdenních splátkách po 390 Kč. Žalovaná ovšem splátky nehradila řádně a včas, když na své smluvní závazky uhradila pouze 18 540 Kč. Předmětnou pohledávku dne 23. 3. 2023 původní věřitelka postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalované domáhala úhrady nedoplatku jistiny ve výši 3 974,60 Kč a dlužných úhrad za služby (úrok a poplatky) ve výši 1 135,40Kč, dále úroku ve výši 25,77 % ročně kapitalizovaného za dobu od 7. 2. 2020 do 23. 3. 2023 ve výši 3 974,60 Kč a dále ve výši 25,77 % ročně z dlužné jistiny od 24. 3. 2023 do zaplacení a také úroku z prodlení v zákonné výši kapitalizovaného za dobu od 7. 2. 2020 do 23. 3. 2023 ve výši 1 259,73 Kč a dále ve stejné výši z jistiny úvěru od 24. 3. 2023 do zaplacení. Z hlediska právní kvalifikace nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu závazných závěrů ustálené judikatury odvolacího soudu (př. rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2021, č. j. 64 Co 127/2021-58, ze dne 15. 6. 2021, č. j. 64 Co 122/2021-53, ze dne 26. 5. 2021, č. j. 25 Co 106/2021), jak předpokladá ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). K tomu je pak nutno v kontextu sjednaných nároků na„ poplatky a odměny“ upozornit na ujednání čl. 1 a čl. 1 úvěrové smlouvy, podle kterých byl jednak sjednán extrémně vysoký„ administrativní poplatek“ ve výši 20 % z jistiny, aniž by bylo ze smlouvy vůbec zřejmé, jaké specifické protislužby by se mělo žalované oproti této vysoké úhradě (představující již sama o sobě 100% navýšení obvyklého úroku) dostávat (administrování úvěru náleží mezi bazální úkony spojené s poskytováním úvěru za odměnu v podobě úroku, který samozřejmě nezahrnuje pouze čistý zisk, nýbrž zisk spolu s náklady). Ostatně podle samotné smlouvy jde o poplatek za„ poskytnutí úvěru“, tedy navýšení již tak extrémně vysokého úroku z úvěru ve výši 32,15 % ročně dle čl. 1 úvěrové smlouvy. Podobně odměna za hotovostní inkaso splátek dosahuje 40 % výše úvěru. S ohledem na poznatky z vlastní činnosti soudu, založené na důvěrné znalosti praxe dané úvěrující, jak je patrna z rozhodování desítek věcí téže úvěrující u nadepsaného soudu, nemá soud pochybnosti o tom, že uvedené poplatky v sobě skrývají též blíže neurčitelnou část odměny za dočasné přenechání peněžních prostředků (tj. ve smyslu toho, jak jsou považovány některými rozhodnutími odvolacího soudu za„ fiktivní“), neboť v realitě spotřebitelského práva se tím bez dalšího ocitáme v rovině netransparentního a nepoctivého jednání podnikatele vůči laickému spotřebiteli. Důsledky takového jednání jsou pro podnikatele fatální, mj. se tím připravuje o výjimku z přípustnosti přezkumu přiměřenosti ujednání spotřebitelské smlouvy dle ustanovení § 1813 věta druhá občanského zákoníku, především však je nutno netransparentní a nepoctivé jednání považovat za protiprávní a pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku absolutně neplatné (§ 588 občanského zákoníku), kdy naprostou rezignaci na základní zásady spotřebitelského práva (jasné a poctivé jednání podnikatele vůči spotřebiteli) lze považovat za rozpornou s veřejným pořádkem, na němž spočívá český právní řád. Úprava spotřebitelského práva nepřipouští, aby podnikatel zastíral ujednání o odměně za dočasné přenechání peněžních prostředků (tj. ujednání o úroku) jeho rozmělněním do dalších položek v podobě„ odměn“ a„ poplatků“ za (zčásti) vykonstruované služby, které reálně spotřebiteli neposkytuje a které spotřebiteli nepřináší žádnou přidanou hodnotu. Úvěrující tak do administrativního poplatku skryla podstatnou část své odměny za poskytnutí úvěru nad rámec již tak extrémně vysokého úroku z úvěru. Přitom již sama výše úroku, která ještě ani nevyjadřuje celkové úročení úvěru, jak uvedeno výše, přesahuje obvyklý úrok (průměrná úroková sazba činila pro střednědobé spotřebitelské úvěry v prosinci 2018 8,6 % ročně) více než trojnásobně a přesahuje tak ve smyslu judikatury vrcholných soudů několikanásobně hranici extrémní nepřiměřenosti. Smlouva je tak pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatná jako celek a podle ustanovení § 2993 občanského zákoníku jsou si strany povinny navzájem vrátit to, co podle smlouvy plnily, a to v rozsahu, v němž obohacení trvá (§ 3000 občanského zákoníku). To konkrétně znamená, že pokud úvěrující poskytla žalované prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaná dle žalobkyně na své závazky z neplatné smlouvy uhradila toliko 18 540 Kč, pak je zřejmé, že žalovaná se na úkor úvěrující neobohatila a žalobkyni ničeho nedluží. Výrok o nákladech řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, podle kterého zcela úspěšné žalované vzniklo vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Na straně žalované ovšem soud žádná náklady neshledal.