11 C 397/2023-18 — Okresní soud v Chebu

Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaná dne [datum] uzavřela s předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které se žalovaná včetně úroku ve výši 2 000 Kč, odměny za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč zavázala vrátit v 60ti týdenních splátkách po 300 Kč. Žalovaná ovšem splátky nehradila řádně a včas, když na své smluvní závazky zaplatila pouze 4 400 Kč. Předmětnou pohledávku dne [datum] původní věřitelka postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalované domáhala úhrady nedoplatku jistiny ve výši 10 000 Kč a dlužných úhrad za služby (úrok a poplatky) ve výši 3 600 Kč, dále úroku ve výši 22,68 % ročně kapitalizovaného za dobu od 7. 5. 2021 do 23. 3. 2023 ve výši 4 321,80 Kč a dále ve výši 22,68 % ročně z dlužné jistiny od 24. 3. 2023 do zaplacení a také úroku z prodlení v zákonné výši kapitalizovaného za dobu od 7. 5. 2021 do 23. 3. 2023 ve výši 1 572,08 Kč a dále ve stejné výši z jistiny úvěru od 24. 3. 2023 do zaplacení. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. Se souhlasem stran soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání, neboť ve věci šlo pouze o právní posouzení uplatněných nároků, přičemž s právním názorem soudu byla žalobkyně seznámena již prostřednictvím řady předchozích rozhodnutí (žalobkyně se nicméně naprosté většiny nařízených jednání neúčastní Z předložených listinných důkazů lze mít za prokázané skutečnosti odpovídající žalobním tvrzením, tedy že dne [datum] byla uzavřena úvěrová smlouva [číslo] mezi žalovanou a společností [právnická osoba], která poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, a žalovaná se je zavázala spolu s úrokem ve výši 32,15 % ročně (za dobu řádného splácení ve výši 2 000 Kč), spolu s administrativním poplatkem ve výši 2 000 Kč a spolu s odměnou za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč uhradit ve výše uvedených splátkách. Ve smlouvě současně žalovaná potvrdila hotovostní načerpání úvěru. Nabytí pohledávek z úvěrové smlouvy vzniklých, a tedy i aktivní věcnou legitimaci žalobkyně v řízení dokládá předložená postupní smlouva, vč. přílohy a notifikace postoupení. Prokázána byla rovněž předžalobní výzva zaslaná žalované a dále úkony posouzení úvěruschopnosti žalované. Z hlediska právní kvalifikace nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu závazných závěrů ustálené judikatury odvolacího soudu (př. rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2021, č. j. 64 Co 127/2021-58, ze dne 15. 6. 2021, č. j. 64 Co 122/2021-53, ze dne 26. 5. 2021, č. j. 25 Co 106/2021), jak předpokládá ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). K tomu je pak ovšem nutno v kontextu sjednaných nároků na„ poplatky a odměny“ upozornit na ujednání čl. 1 a čl. 1 úvěrové smlouvy, podle kterých byl jednak sjednán extrémně vysoký„ administrativní poplatek“ ve výši 20 % z jistiny, aniž by bylo ze smlouvy vůbec zřejmé, jaké specifické protislužby by se mělo žalované oproti této vysoké úhradě (představující již samo o sobě 100% navýšení obvyklého úroku) dostávat (administrování úvěru náleží mezi bazální úkony spojené s poskytováním úvěru za odměnu v podobě úroku, který samozřejmě nezahrnuje pouze čistý zisk, nýbrž zisk spolu s náklady). Podobně pak tomu je s poplatkem za hotovostní inkaso splátek, který je konstruován v závislosti na výši jistiny, čímž vcelku spolehlivě indikuje svou provázanost s odměnou za přenechání peněž (tj. s úrokem). S ohledem na poznatky z vlastní činnosti soudu, založené na důvěrné znalosti praxe dané úvěrující, jak je patrna z rozhodování desítek věcí téže úvěrující u nadepsaného soudu, nemá soud pochybnosti o tom, že uvedené poplatky v sobě skrývají též blíže neurčitelnou část odměny za dočasné přenechání peněžních prostředků (tj. ve smyslu toho, jak jsou považovány některými rozhodnutími odvolacího soudu za„ fiktivní“), neboť v realitě spotřebitelského práva se tím bez dalšího ocitáme v rovině netransparentního a nepoctivého jednání podnikatele vůči laickému spotřebiteli. Důsledky takového jednání jsou pro podnikatele fatální, mj. se tím připravuje o výjimku z přípustnosti přezkumu přiměřenosti ujednání spotřebitelské smlouvy dle ustanovení § 1813 věta druhá občanského zákoníku, především však je nutno netransparentní a nepoctivé jednání považovat za protiprávní a pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku absolutně neplatné (§ 588 občanského zákoníku), kdy naprostou rezignaci na základní zásady spotřebitelského práva (jasné a poctivé jednání podnikatele vůči spotřebiteli) lze považovat za rozpornou s veřejným pořádkem, na němž spočívá český právní řád. Úprava spotřebitelského práva nepřipouští, aby podnikatel zastíral ujednání o odměně za dočasné přenechání peněžních prostředků (tj. ujednání o úroku) jeho rozmělněním do dalších položek v podobě„ odměn“ a„ poplatků“ za (zčásti) vykonstruované„ služby“, které reálně spotřebiteli neposkytuje a které spotřebiteli nepřináší žádnou přidanou hodnotu. Úvěrující tak do administrativního poplatku a zčásti též do poplatku za inkaso splátek skryla podstatnou část své odměny za poskytnutí úvěru nad rámec již tak relativně vysokého úroku z úvěru ve výši 32,15 % ročně. Přitom již sama výše úroku, která ještě ani nevyjadřuje celkové úročení úvěru, jak uvedeno výše, přesahuje obvyklý úrok (průměrná úroková sazba činila pro střednědobé spotřebitelské úvěry v březnu 2020 7,56 % ročně, samozřejmě rovněž poskytované„ velmi rychle“ a„ bez zajištění“, jak je dnes u tohoto typu úvěrů zcela běžné) bezmála o více než čtyřnásobně a přesahuje tak spolehlivě ve smyslu judikatury vrcholných soudů několikanásobně hranici extrémní nepřiměřenosti. Přitom je zcela lhostejné, v jaké výši následně své nároky žalobkyně uplatní v jednom konkrétním řízení, neboť předmětem posouzení jsou podmínky smlouvy, ze které jsou nároky dovozovány. Uplatnění konkrétního nároku v konkrétní výši pak nic nevypovídá o tom, zda byly či nebyly nebo budou či nebudou další nároky uplatněny v jiném řízení. Smlouva je tak pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatná jako celek a podle ustanovení § 2993 občanského zákoníku jsou si strany povinny navzájem vrátit to, co podle smlouvy plnily, a to v rozsahu, v němž obohacení trvá (§ 3000 občanského zákoníku). To konkrétně znamená, že pokud úvěrující poskytla žalované prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaná dle žalobkyně na své závazky z neplatné smlouvy uhradil toliko 4 400 Kč, pak žalobkyni náleží částka 5 600 Kč, včetně příslušenství v podobě úroku z prodlení v žalobou požadované výši z přiznané částky ode dne následujícího po uplynutí lhůty předžalobní výzvě, kterou lze považovat za uplatnění nároku na vydání obohacení (v případě předchozí korespondence nelze zjistit datum doručení). Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl, neboť postrádá oporu v platném právu. Nad rámec výše uvedeného je třeba doplnit, že nalézacímu soudu známo žádné rozhodnutí dovolacího soudu, které by pro spotřebitelské úvěry tolerovalo jakési„ dvojnásobné až trojnásobné navýšení obvyklého úroku“. Pokud bývá v této souvislosti odkazováno (jak v podáních žalobců, tak v rozhodnutích soudů) na konkrétní rozhodnutí, pak šlo vždy o výjimečné připuštění takové tolerance pro nespotřebitelské úvěry a půjčky (mezi fyzickými osobami navzájem, mezi podnikateli navzájem). To se ovšem už pohybujeme v úplně jiné oblasti práva a je vhodné studovat judikaturu v kompletní podobě, nikoliv z jednotlivých vět vytržených záměrně ze souvislosti. Pouze pro úplnost a nad rámec shora uvedeného odůvodnění pak dlužno poukázat na skutečnost, že úvěrující se ve své finanční praxi zřetelně orientuje na specificky sociálně postavenou klientelu, jak vyplývá z poznatků načerpaných v mnohaleté praxi nalézacího soudu, čemuž koneckonců odpovídá i specifický (podomní) způsob poskytování a následného inkasa těchto úvěrů. S tím úzce souvisí další problém řešené věci, totiž nikoliv řádné posouzení úvěruschopnosti žalované, neboť žalovaná jako osoba zcela odkázaná na dávky státní sociální podpory, jejíž výdaje přesahují jakékoliv vlastní příjmy, zcela zjevně nebyla úvěruschopná. Dávky poskytované z veřejných zdrojů nejsou svým účelem určeny k financování podnikatelských aktivit úvěrující a nelze je pro tyto účely zásadně zohledňovat. Tím méně pak mohla úvěrující pro účely posouzení úvěruschopnosti žalované zahrnout příjem„ partnera“, neboť pak tedy neposuzovala úvěruschopnost žalované, nýbrž jejího partnera, k jehož příjmům ovšem žalovaná neměla žádná práva. Výrok o nákladech řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého převážně úspěšné žalované vzniklo vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Na straně žalované ovšem soud žádná náklady neshledal.