11 C 413/2022-61 — Okresní soud v Chebu

Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaný dne [datum] uzavřel s předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalovanému peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč, které se žalovaný včetně úroku ve výši 109 952 Kč a odměny za administrativní činnost ve výši 18 000 Kč zavázal vrátit v 36ti měsíčních splátkách po 6 332 Kč. Žalovaný ovšem splátky nehradil řádně a včas, když na své smluvní závazky uhradil pouze 44 244 Kč. Předmětnou pohledávku dne 8. 9. 2021 původní věřitelka postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalovaném domáhala úhrady nedoplatku jistiny ve výši 91 066 Kč a dlužných úhrad za služby (úrok a poplatky) ve výši 43 216 Kč, dále úroku ve výši 18,98 % ročně kapitalizovaného za dobu od 23. 5. 2021 do 26. 4. 2022 ve výši 16 276,07 Kč a dále ve výši 18,98 % ročně z dlužné jistiny od 27. 4. 2022 do zaplacení a také úroku z prodlení v zákonné výši kapitalizovaného za dobu od 23. 5. 2021 do 26. 4. 2022 ve výši 7 074,69 Kč a dále ve stejné výši z jistiny úvěru od 27. 4. 2022 do zaplacení. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, k nařízenému jednání soudu se nedostavil. Z předložených listinných důkazů lze mít za prokázané skutečnosti odpovídající žalobním tvrzením, tedy že dne [datum] byla uzavřena úvěrová smlouva [číslo] mezi žalovaným a společností [právnická osoba], která poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč, a žalovaný se je zavázal spolu s úrokem ve výši 56,71 % ročně (za dobu řádného splácení ve výši 109 952 Kč) a spolu s administrativním poplatkem ve výši 18 000 Kč uhradit ve výše uvedených splátkách. Čerpání úvěru ve shodě s ustanovením čl. 9 úvěrové smlouvy žalobkyně prokázala výpisem z účtu úvěrující. Nabytí pohledávek z úvěrových smluv vzniklých, a tedy i aktivní věcnou legitimaci žalobkyně v řízení dokládá předložená postupní smlouva, vč. přílohy a notifikace postoupení. Prokázána byla rovněž předžalobní výzva zaslaná žalovanému a dále úkony posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Z hlediska právní kvalifikace nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu závazných závěrů ustálené judikatury odvolacího soudu (př. rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2021, č. j. 64 Co 127/2021-58, ze dne 15. 6. 2021, č. j. 64 Co 122/2021-53, ze dne 26. 5. 2021, č. j. 25 Co 106/2021), jak předpokladá ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). K tomu je pak ovšem nutno v kontextu sjednaných nároků na„ poplatky a odměny“ upozornit na ujednání čl. 1 a čl. 1 úvěrové smlouvy, podle kterých byl jednak sjednán extrémně vysoký„ administrativní poplatek“ ve výši 18 % z jistiny, aniž by bylo ze smlouvy vůbec zřejmé, jaké specifické protislužby by se mělo žalovanému oproti této vysoké úhradě (představující již samo o sobě 100% navýšení obvyklého úroku) dostávat (administrování úvěru náleží mezi bazální úkony spojené s poskytováním úvěru za odměnu v podobě úroku, který samozřejmě nezahrnuje pouze čistý zisk, nýbrž zisk spolu s náklady). Nalézací soud přitom nesdílí obavu, že by výše administrativního poplatku nevyjadřovala alespoň v určité části reálný náklad, nicméně náklad vůči výši poplatku zlomkový, má-li vyjadřovat„ náklady“ na zanesení klienta do systému žalobkyně, provedení uvítacího telefonátu, zaslání uvítacího dopisu a dále vystavení či zaslání dokumentů, které po úvěrující nikdy nepožadoval, a očividně tyto úkony realizovány nebyly. S ohledem na poznatky z vlastní činnosti soudu, založené na důvěrné znalosti praxe dané úvěrující, jak je patrna z rozhodování desítek věcí téže úvěrující u nadepsaného soudu, nemá soud pochybnosti o tom, že uvedené poplatek v sobě skrývá též blíže neurčitelnou část odměny za dočasné přenechání peněžních prostředků (tj. ve smyslu toho, jak jsou považovány některými rozhodnutími odvolacího soudu za„ fiktivní“), neboť v realitě spotřebitelského práva se tím bez dalšího ocitáme v rovině netransparentního a nepoctivého jednání podnikatele vůči laickému spotřebiteli. Důsledky takového jednání jsou pro podnikatele fatální, mj. se tím připravuje o výjimku z přípustnosti přezkumu přiměřenosti ujednání spotřebitelské smlouvy dle ustanovení § 1813 věta druhá občanského zákoníku, především však je nutno netransparentní a nepoctivé jednání považovat za protiprávní a pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku absolutně neplatné (§ 588 občanského zákoníku), kdy naprostou rezignaci na základní zásady spotřebitelského práva (jasné a poctivé jednání podnikatele vůči spotřebiteli) lze považovat za rozpornou s veřejným pořádkem, na němž spočívá český právní řád. Úprava spotřebitelského práva nepřipouští, aby podnikatel zastíral ujednání o odměně za dočasné přenechání peněžních prostředků (tj. ujednání o úroku) jeho rozmělněním do dalších položek v podobě„ odměn“ a„ poplatků“ za (zčásti) vykonstruované služby, které reálně spotřebiteli neposkytuje a které spotřebiteli nepřináší žádnou přidanou hodnotu. Úvěrující tak do administrativního poplatku skryla podstatnou část své odměny za poskytnutí úvěru nad rámec již tak extrémně vysokého úroku z úvěru ve výši 56,71 % ročně. Přitom již sama výše úroku, která ještě ani nevyjadřuje celkové úročení úvěru, jak uvedeno výše, přesahuje obvyklý úrok (průměrná úroková sazba činila pro střednědobé spotřebitelské úvěry v listopadu 2019 8,42 % ročně, samozřejmě rovněž poskytované„ velmi rychle“, jak je dnes zcela běžné) bezmála o více než 600 % a přesahuje tak ve smyslu judikatury vrcholných soudů několikanásobně hranici extrémní nepřiměřenosti. Přitom je zcela lhostejné, v jaké výši následně své nároky žalobkyně uplatní v jednom konkrétním řízení, neboť předmětem posouzení jsou podmínky smlouvy, ze které jsou nároky dovozovány. Uplatnění konkrétního nároku v konkrétní výši pak nic nevypovídá o tom, zda byly či nebyly nebo budou či nebudou další nároky uplatněny v jiném řízení. Smlouva je tak pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatná jako celek a podle ustanovení § 2993 občanského zákoníku jsou si strany povinny navzájem vrátit to, co podle smlouvy plnily, a to v rozsahu, v němž obohacení trvá (§ 3000 občanského zákoníku). To konkrétně znamená, že pokud úvěrující poskytla žalovanému prostředky ve výši 100 000 Kč a žalovaný dle žalobkyně na své závazky z neplatné smlouvy uhradil toliko 44 244 Kč, pak žalobkyni náleží částka 55 756 Kč, včetně příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení z přiznané částky ode dne následujícího po uplynutí lhůty v zesplatnění, které lze považovat za uplatnění nároku na vydání obohacení. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl, neboť postrádá oporu v platném právu. Nad rámec výše uvedeného je třeba doplnit, že nalézacímu soudu známo žádné rozhodnutí dovolacího soudu, které by pro spotřebitelské úvěry tolerovalo jakési„ dvojnásobné až trojnásobné navýšení obvyklého úroku“. Pokud bývá v této souvislosti odkazováno (jak v podáních žalobců, tak v rozhodnutích soudů) na konkrétní rozhodnutí, pak šlo vždy o výjimečné připuštění takové tolerance pro nespotřebitelské úvěry a půjčky (mezi fyzickými osobami navzájem, mezi podnikateli navzájem). To se ovšem už pohybujeme v úplně jiné oblasti práva a je vhodné studovat judikaturu v kompletní podobě, nikoliv z jednotlivých vět vytržených záměrně ze souvislosti. Výrok o nákladech řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého převážně úspěšnému žalovanému vzniklo vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Na straně žalovaného ovšem soud žádná náklady neshledal.