11 C 75/2023-23 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že mezi účastníky došlo dne [datum] k uzavření smlouvy o zápůjčce, na jejímž základě žalovaný čerpal peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které se zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 6 300 Kč ve třech měsíčních splátkách. Dále se žalovaný zavázal uhradit žalobkyni účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením ve výši 500 Kč za každou zaslanou výzvu žalobkyně a dále též v případě prodlení zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny. Žalovaný závazky převzaté smlouvou řádně a včas nesplnil, žalobkyně se tedy domáhala zaplacení dlužné jistiny ve výši 15 000 Kč, poplatku za poskytnutí zápůjčky ve výši 6 300 Kč, obojí včetně zákonného úroku z prodlení, dále nákladů spojených s uplatněním pohledávky v celkové výši 2 500 Kč (za pět zaslaných upomínek z 16. 9. 2021, 22. 10. 2021, 2. 11. 2021, 21. 11. 2021 a 30. 11. 2021) a smluvní pokuty za prodlení kapitalizované za dobu od 26. 11. 2021 do 1. 11. 2022 ve výši 4 178 Kč. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. K nařízenému jednání se žádná ze stran nedostavila. 3. Provedeným dokazováním lze mít za prokázané uzavření smlouvy o zápůjčce dne [datum] mezi žalobkyní a žalovaným, na jejímž základě žalovaný čerpal zápůjčku ve výši 15 000 Kč, kterou se zavázal spolu s poplatkem ve výši 6 300 Kč uhradit do 93 dní od poskytnutí zápůjčky a současně zaplatit žalobkyni v případě prodlení poplatek ve výši 500 Kč za každou písemnou výzvu k úhradě, dále zákonný úrok z prodlení, dále za totožné podmínky navíc ještě smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení a opět v obdobném případě ještě poplatky za vlastní, interní úkony žalobkyně v souvislosti se správou pohledávky v prodlení (ve výši od 500 Kč do 1 800 Kč za jednotlivý případ). V případě prodlení se pak dále veškeré zúčtované úroky z prodlení stávaly součástí jistiny zápůjčky dle čl. 2 smlouvy. Uvedené skutečnosti lze mít za prokázané z doložené elektronické verze návrhu smlouvy ve spojení s výpisem z účtu žalobkyně o provedené platbě ve výši 15 tis. Kč ve prospěch účtu žalovaného, který byl identifikován potvrzením [právnická osoba], čímž lze mít za prokázané též načerpání zápůjčky. Žalobkyně dále prokázala vyhotovení čtyř z pěti výzev k úhradě uvedených v žalobě, naopak jejich odeslání v písemné podobě a doručení do sféry dispozice žalované prokázáno nebylo, podobně jako důvodnost automatického generování upomínek v časových intervalech, které reálně neumožňují adekvátní reakci na upomínku předchozí (př. mezi hypotetickým okamžikem doručení druhé a okamžikem vyhotovení třetí tvrzené upomínky prakticky není zachován reálný prostor k reakci na upomínku, podobně pak v prostoru mezi čvrtou a pátou tvrzenou upomínkou). 4. Z hlediska právní kvalifikace nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu závazných závěrů ustálené judikatury odvolacího soudu (př. rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 5. 2019, č. j. 25 Co 82/2019, ze dne 12. 1. 2021, č. j. 64 Co 323/2020-61, ze dne 18. 5. 2021, č. j. 64 Co 101/2021) v obdobných věcech ze smluv o krátkodobém přenechání peněžních prostředků, jak předpokládá ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). V tomto smyslu tedy nalézací soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti uzavřené smlouvy o zápůjčce pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoník), a to z důvodu extrémně nepřiměřené výše sjednaného poplatku za poskytnutí zápůjčky (tj. úroku, jakožto odměny za dočasné přenechání peněžních prostředků ze strany podnikatele žalované jako spotřebiteli), jestliže průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů v srpnu 2021 činila dle databáze [obec] národní banky 10,26 % ročně, zatímco ve smlouvě o zápůjčce sjednaná sazba dosahuje úroku 42 % za pouhé tři měsíce (tj. sjednáno byla navýšení více než čtyřnásobné, tj. o 300 %, kdy podle judikatury vrcholných soudů musí být specificky odůvodňováno již navýšení podstatné, tj. o 50 %, zde cca na 15 % ročně), jednak z důvodu dalších smluvních podmínek v parametrech adhezní smlouvy (př. RPSN činí 740 %). Za nepřiměřená a pro spotřebitele neúměrně tíživá lze totiž považovat i další smluvní ujednání zjevně sankčního charakteru, kdy žalovaný byl dále vystaven povinnosti hradit extrémně vysoké smluvní pokuty (0,1 % denně) navíc vedle úroku z prodlení, navíc pak vedle dalších extrémně vysokých poplatků spojených s prodlením žalovaného (náklady svou výši dalece převyšující jakékoliv účelné náklady s danými úkony spojené) dle čl. 2 smlouvy, kdy tedy jednak se obsah smlouvy odchyluje od dispozitivní zákonné úpravy jednostranně v neprospěch spotřebitele (nad její rámec ukládá žalovanému jako spotřebiteli povinnosti, které mu ze zákona vůbec nevznikají), jednak porušení stejné povinnosti sankcionuje vícekrát (úrok z prodlení, smluvní pokuta, paušalizovaná a současně extrémně vysoká náhrada běžných nákladů). To vše v situaci, kdy sama žalobkyně obdobným a navíc kumulovaným sankcím vystavena není (taková ujednání pak pravidelně nemohou obstát ve standardním testu přiměřenosti smluvních ujednání). Posouzeno v komplexu nalézací soud hodnotil ve smyslu závěrů odvolacího soudu smlouvu neplatnou jako celek, nelze tak přistoupit k pouhé korekci ujednání o výši úroku dle ustanovení § 577 občanského zákoníku, když s ohledem na standardní obsah smluv konstruovaných žalobkyní, jak je soudu znám z jeho vlastní činnosti, který je očividně formulován jednostranným způsobem ve prospěch zájmů žalobkyně, nemá soud pochyb o tom, že by žalobkyně k poskytování zápůjček za podmínek obvyklých v poctivém obchodním styku (tedy za podmínek obdobných úvěrování bank – dlužno zdůraznit, že neexistuje jakékoliv racionální odůvodnění přiznávat jiným institucím finančního trhu privilegované postavení oproti postavení bank) vůbec nepřistoupila (§ 577 občanského zákoníku in fine). Podobně nalézací soud neshledává důvodu privilegovat krátkodobé zápůjčky oproti jiným, neboť z hlediska komplexu těchto závazků jde z pohledu spotřebitele, který má více závazků, i z hlediska poskytovatele, který má stovky až tisíce takto konstruovaných pohledávek, jde o totéž (ostatně dlouhodobost závazku byla posuzované úvěrové smlouvě imanentní, jak plyne z čl. 2 a násl. smlouvy). Soud tedy z vyložených důvodů uplatněné nároky posoudil toliko jako nároky z bezdůvodného obohacení, kdy podle ustanovení § 2993 občanského zákoníku náleží žalobkyni právo na vrácení toho, co na základě neplatné smlouvy žalovanému plnila, a to v rozsahu, v němž se žalovaný obohatil (§ 2991 odst. 1 občanského zákoníku), když žalovaný na částku 15 000 Kč uhradil toliko 922 Kč, tedy obohatil se o částku 14 078 Kč. Soud tedy žalobkyni přiznal právo na její zaplacení spolu s úrokem z prodlení dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve výši odpovídající ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. od data doručení předžalobní upomínky, u které jediné bylo prokázáno odeslání. Ve zbylém rozsahu musel soud pro rozpor s platným právem žalobu zamítnout. 5. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého právo na náhradu nákladů řízení náleží převážně úspěšnému žalovanému, nicméně na straně žalovaného soud žádné náklady řízení neshledal.