12 C 294/2023-43 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 13 039 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši za dobu od 9. 4. 2022 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 900 Kč s odůvodněním, že dne [datum] uzavřela žalobkyně s žalovanou smlouvu o úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva o úvěru“), a to prostřednictvím prostředků komunikace na dálku přes webový portál žalobkyně. Na základě uzavřené smlouvy byl žalované poskytnut dne [datum] úvěr ve výši 10 000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr spolu s volitelnými poplatky dle čl. II. a čl. 2 Sazebníku, a to poplatku za službu„ Klidné spaní“ spočívající v možnosti odkladu splatnosti úvěru o dva měsíce ve výši 110 Kč, poplatku za informační SMS servis ve výši 29 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 2 900 Kč, uhradit žalobkyni ve lhůtě do 8. 4. 2022. Žalovaná dosud na dluh neuhradila žalobkyni ničeho. Podanou žalobou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení dlužné jistiny ve výši 10 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 2 900 Kč, poplatku za službu„ Klidné spaní“ ve výši 110 Kč, poplatku za službu„ Informační SMS servis“ ve výši 29 Kč a dále smluvní pokuty dle čl. 6. Všeobecných obchodních podmínek žalobkyně a čl. 3 Sazebníku ve výši 0,1 % denně z dlužného zůstatku úvěru od 9. 4. 2022 do 8. 7. 2022 v částce 900 Kč. 2. Žalovaná se ve věci žádným způsobem nevyjádřila. 3. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že podaný návrh je důvodný pouze částečně. S ohledem na žalobní tvrzení se soud zabýval nárokem na zaplacení částky 13 039 Kč s příslušenstvím, a smluvní pokuty na základě žalobkyní tvrzené smlouvy o úvěru dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nicméně žalobkyně v řízení ani neprokázala uzavření uvedené smlouvy, neboť přestože žalobkyně předložila vyhotovení smlouvy o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním, pak o smlouvu nejde, neboť nebylo dosaženo smluvního konsensu, když dokument není podepsán úvěrovaným – žalovanou, jakožto druhou smluvní stranou. Nejde tedy zjevně o výsledek společné shodné vůle stran, nicméně ke smluvnímu konsensu mohlo dojít i jinak, př. elektronicky (jak tvrdila žalobkyně), ústně či konkludentně, což může být pro strany praktické, nicméně nezbavuje to žádnou ze stran povinnosti bezpečně prokázat smluvní konsensus a jeho úplný obsah. Žalobkyně přitom v řízení neprokázala, tedy neunesla důkazní břemeno ve smyslu ust. § 118a odst. 3 OSŘ, když neúčastí na jednání soudu se zbavila možnosti poučení soudem, že žalovaná požádala žalobkyni o poskytnutí úvěru a následně příslušnou smlouvu s ní uzavřela (tedy, že došlo k žádosti dle čl. 3 Všeobecných obchodních podmínek žalobkyně, včetně ověření totožnosti žalované, a akceptaci žádosti). Pro úplnost soud uvádí, že i v případě, že by žalobkyně prokázala uzavření tvrzené smlouvy o úvěru, dospěl by soud k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná, a to s ohledem na výši sjednaného úroku, do něhož je třeba započítat sjednané poplatky, a to ve výši 400 % ročně, celkovou koncepci smlouvy, sjednané sankce v podobě smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, a povinnosti hradit další náklady související s prodlením žalované. Z přehledu bankovních transakcí ze dne 9. 3. 2022 má soud za prokázané, že žalobkyně poukázala dne 9. 3. 2022 částku 10 000 Kč na bankovní účet číslo [bankovní účet] vedený na jméno žalované. Vzhledem k tomu, že žalovaná netvrdila, tudíž ani neprokazovala právní titul, na základě něhož jí byla žalobkyní vyplacena tato částka, došlo na straně žalované co do částky 10 000 Kč ke vzniku bezdůvodného obohacení, které je žalovaná povinna v souladu s ust. § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ OZ“), žalobkyni vydat. Soud tak žalované výrokem I. uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně výzvou ze dne 30. 11. 2022, podanou k poštovní přepravě téhož dne, kdy soud ve smyslu ust. § 573 OZ vycházel z domněnky dojití výzvy dne 5. 12. 2022, vyzvala žalovanou k zaplacení dlužné částky ve lhůtě tří dnů, přičemž žalovaná tuto povinnost nesplnila, dostala se do prodlení s plněním a žalobkyni vzniklo právo žádat po žalované úroky z prodlení dle ust. § 1970 OZ ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne 9. 12. 2022 v souladu s ust. § 1958 odst. 2 OZ. 4. Ve zbývajícím rozsahu co do částky 3 939 Kč a rozdílu mezi žalobkyní požadovaným příslušenstvím a soudem přiznaným úrokem z prodlení dle výroku I. soud žalobu jako nedůvodnou zamítl s ohledem na absenci právního titulu, když žalobkyně neprokázala uzavření jí tvrzené smlouvy o úvěru. 5. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen„ OSŘ“), dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesní úspěch žalobkyně představoval cca 72 % předmětu řízení (výrok I.), neúspěch 28 % (výrok II.). Soud tak žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 44 % Náklady řízení tvořil soudní poplatek 800 Kč dle § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ AT“), odměna advokáta za tři úkony právní služby (převzetí věci, předžalobní výzva prostá ve výši jedné poloviny, žaloba) po 300 Kč dle § 14b odst. 1 AT s omezením dle § 14b odst. 4 AT v celkové výši 750 Kč a tří náhrad hotových výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) AT. Advokát žalobkyně je registrován k placení daně z přidané hodnoty, soud proto žalobkyni ve smyslu § 137 odst. 3 OSŘ přiznal i právo na náhradu této daně ve výši 21 % z odměny advokáta a náhrady hotových výdajů s výjimkou soudního poplatku, jehož úhrada je osobní povinností žalobkyně. Celkem náklady řízení žalobkyně činily částku 2 071 Kč, z čehož 44 % činí částku 911 Kč. Povinnost uhradit náklady řízení má žalovaná dle § 149 odst. 1 OSŘ k rukám advokáta žalobkyně.