12 C 45/2023-55 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 112 852 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 13 941,90 Kč s odůvodněním, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 100 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 59,77 % ročně ve 48 měsíčních splátkách po 5 516 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný řádně nehradil, došlo k automatickému zesplatnění pohledávky ke dni 25. 9. 2022. Žalobkyně se tak domáhala zaplacení částky 112 852 Kč sestávající z dlužné jistiny 96 363,19 Kč a úroku přirostlého k jistině ke dni zesplatnění ve výši 14 290,97 Kč, smluvní pokuty dle čl. 6 smlouvy o úvěru v celkové výši 998 Kč (za prodlení s úhradou splátek č. 7, 8 po 499 Kč za každou ze splátek), náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle čl. 6 smlouvy o úvěru v celkové výši 1 200 Kč (náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 200 Kč za každou ze splátek u splátek č. 2, 3, 4, 5, 7, 8), smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z jistiny 110 654,16 Kč od 27. 9. 2022 do 30. 1. 2023 v částce 13 941,90 Kč a úroku ve výši 59,77 % ročně z částky 96 363,19 Kč od 27. 9. 2022 do 18. 10. 2022 ve výši 3 390,86 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 96 363,19 Kč od 19. 10. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 27. 9. 2022 dosáhne částky 317 721 Kč. Žalobkyně uvedla, že žalovaný dosud uhradil na sjednaný závazek částku v celkové výši 33 096 Kč. 2. Žalovaný se ve věci žádným způsobem nevyjádřil. 3. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi účastníky řízení elektronicky dne [datum] má soud za prokázané, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč, a to vyplacením na účet uvedený v čl. 2 smlouvy, žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit včetně úroků ve výši 59,77 % ročně v měsíčních splátkách po 5 516 Kč, splatných vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce. Vyplacení částky 100 000 Kč na účet uvedený ve smlouvě dne [datum] má soud za prokázané z dokladu o vyplacení úvěru. 4. Pokud se jedná o právní hodnocení uzavřené smlouvy, vychází soud z ust. § 13 občanského zákoníku, dle něhož každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích, přičemž ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 12 C 167/2017, kde byla předmětem posouzení smlouva o úvěru uzavřená dne [datum] mezi žalobkyní a jinou osobou, částka poskytnutého úvěru činila 40 001 Kč a sjednaný úrok byl 84,9 % ročně, přičemž v ostatních ujednáních se jednalo o smlouvu o úvěru totožného znění, dospěl Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 15. 5. 2018, č.j. 64 Co 1/2018-70 k následujícím právním závěrům:„ Podle ustanovení § 580 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům; k neplatnosti takové právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.). Posuzovanou smlouvu se žalovaný zavazuje k placení úroku ve výši 84,9 % ročně. Lze souhlasit s žalobkyní, že výše úroku byla sjednána transparentně, žalobkyně splnila ve vztahu k výši úroku i informační povinnosti vůči žalovanému, které jí ze zákona o spotřebitelském úvěru plynou. Oproti žalobkyni odvolací soud, tak jak dovodil i soud prvního stupně, považuje dohodnutou výši úroku za nepřiměřeně vysokou. Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Z údajů zveřejňovaných Českou národní bankou na jejích internetových stránkách vyplývá, že obvyklá míra úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností 1 rok až pět let činila v roce 2016 9,74 % ročně; tuto sazbu úrok sjednaný mezi účastníky převyšuje bezmála devětkrát. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Ve smlouvě se sjednává právo žalobkyně pro případ prodlení žalovaného s placením splátek alespoň 65 dnů„ zesplatnit“ úvěr, tj. požadovat okamžitou úhradu veškerých nároků, které žalobkyně vůči žalovanému má. V článku 6.4. smlouvy je pro tento případ stanoveno, že dosud neuhrazená jistina ale i neuhrazený úrok, se stává součástí„ nové jistiny“ která je jako celek úročena dohodnutou sazbou 84,9 %, přičemž v článku 2.2. smlouvy ujednáno, že„ úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do [příjmení] jistiny úvěru“; celková výše úroku, který je žalobkyně oprávněna požadovat je v témže ustanovení omezen na 120% částky 110.352 Kč, tj. na 132.422 Kč. Toto ujednání, které navíc nesplňuje požadavek na jasnost a srozumitelnost veškerých sdělení vůči spotřebiteli podle § 181 odst. 1 o.z., neboť formulace o přirůstání úroku běžícího do zaplacení je žargonem, jemuž snad rozumí profesionál poskytující úvěry a další finanční služby, případně osoby s právnickým či ekonomickým vzděláním, stěží však lze předpokládat, že bude srozumitelné průměrnému spotřebiteli a že tento bude schopen posoudit důsledky takového ujednání na obsahu svých povinností, dobrým mravům odporuje. Anatocismus, tj. ujednání o právu požadovat úrok z úroku není sice ujednáním obecně zakázaným. Zejména ve smlouvách, jejichž účastníkem je spotřebitel, nesmí takové ujednání vytvářet nepřiměřenou nerovnováhu smluvních stran v jeho neprospěch a musí být sjednáno zcela transparentně a srozumitelně. Také je nelze posuzovat izolovaně od výše sazby„ přirůstajícího“ úroku, který je i bez tohoto ujednání (které není ničím jiným, než jeho dalším faktickým navýšením) nepřiměřeně vysoký. Odvolací soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Zhodnotil-li uvedené okolnosti odvolací soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena žalobkyní, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí. Odvolací soud respektuje zásadu smluvní volnosti a autonomie vůle jako základních principů, na kterých je soukromé právo postaveno. Ovšem ani respekt k těmto zásadám nemůže vést k akceptaci takového obsahu spotřebitelské smlouvy, který v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Odvolací soud proto posoudil předloženou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou.“ 5. Vzhledem k tomu, že v nyní projednávané věci byl sjednán úrok ve výši 59,77 % ročně, tedy byl sjednán úrok cca. šestkrát převyšující obvyklou úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných domácnostem v této době, ostatní ujednání smlouvy jsou zcela totožná se shora uvedeným případem, soud nemá důvodu odchylovat se od právních závěrů vyslovených krajským soudem ve shora uvedené věci. Je přitom nutno podotknout, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního ujednání ve smyslu ust. § 580 občanského zákoníku při zohlednění celého obsahu smlouvy, tedy nikoliv pouze s ohledem na výši sjednané úrokové sazby a na jeho závěry lze v plném rozsahu odkázat. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představující vyplacenou částku dne 16. 12. 2021 ve výši 100 000 Kč po odečtení žalovaným dosud uhrazené částky v celkové výši 33 096 Kč, soud tedy podané žalobě výrokem I. vyhověl co do částky 66 904 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku, a to v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku včetně úroku z prodlení v žalobkyní požadované výši, dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za dobu od 27. 9. 2022 do zaplacení, když v této době byl žalovaný prokazatelně na základě výzvy žalobkyně v prodlení s úhradou. 6. Výrokem II. pak soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající ve zbývající jistině, úrocích, jež žalobk