15 C 442/2022-19 — Okresní soud v Chebu

Žalobou, doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání platebního rozkazu dne 21. září 2022, se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení pohledávek ze smlouvy, sjednané dne [datum] mezi společností [právnická osoba] (dále jako„ úvěrující“) a žalovanou. Podle žalobkyně poskytla úvěrující podle této smlouvy žalované proti jejímu podpisu úvěr 16,5 tis. Kč a žalovaná se zavázala vrátit úvěrující 20 295 Kč spolu s příslušenstvím do 1. prosince 2021. Žalovaná však sjednanou částku řádně a včas neuhradila. Tím jí podle smlouvy měla vzniknout další povinnost zaplatit úvěrující smluvní pokutu 0,1 % denně z dlužné částky a paušální náhradu výdajů spojených s upomínáním. Žalobkyně se dále zmínila o tom, že s úvěrující sjednala smlouvu o postoupení pohledávek. Protože se v této souvislosti zmiňovala také o žalovaném, měly jí být zřejmě touto smlouvou postoupeny právě výše uvedené pohledávky úvěrující. Postupované a nyní žalované pohledávky představovaly nesplacenou jistinu (zřejmě nevrácený úvěr) 16,5 tis. Kč, nesplacenou smluvní pokutu 2 517 Kč, neuhrazené paušální náhrady nákladů na upomínání 150 Kč a nesplacený úrok 3 795 Kč. K tomu žalobkyně podrobněji vysvětlila, že paušální náhrada představuje postoupenou výši poplatku za odeslání písemných upomínek v důsledku prodlení žalované po 50 Kč Smluvní pokuta byla počítána od 2. prosince 2021 do 3. května 2022 z dlužné jistiny 16,5 tis. Kč. Vedle toho byl žalován úrok z prodlení v zákonné výši ze stejné částky, který byl kapitalizován v částce 591,74 Kč za období od 2. prosince 2021 do 5. května 2022 a dále v poměrné výši od 10. května 2022 do zaplacení. Nakonec byla žalována náhrada ve výši 39 Kč za účelně vynaložené náklady mimosoudního vymáhání, spojené s uplatněním pohledávky, zřejmě za odeslání dopisu ze dne 10. května 2022 s výzvou k úhradě. Žalovaná nic z toho nezaplatila. Žalobkyně před podáním žaloby upomenula (zřejmě ke splnění žalovaných povinností) žalovanou dne 1. září 2022. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. K jednání před soudem nařízeném na den 7. června tr. se nedostavila žádná z účastnic ani zástupce žalobkyně, když pouze neúčast strany žalující byla přede omluvena. Ze žalobních tvrzení se podávalo, že žalovaná měla sjednat písemnou smlouvu o úvěru a paušální náhradě nákladů s utvrzením závazku smluvní pokutou. Převzetí úvěrových peněz měla žalovaná potvrdit podpisem písemné smlouvy. Pro vyhovění žalobě bylo tedy nutné, aby žalobkyně prokázala základ svých skutkových tvrzení, spočívající ve sjednání uvedených povinností a následně také předání úvěrových peněz žalované. Dokazováním elektronickou písemností nadepsanou jako [smlouva] [anonymizována dvě slova] [číslo] k důkazu označenou jako kopie [smlouva] [anonymizována dvě slova] ze dne [datum], která byla k žalobnímu návrhu připojena jako datový soubor s názvem [název elektronického souboru], soud zjistil, že jde o elektronickou písemnost, kde v rubrikách podpisů smluvních stran bylo umístěno jen grafické zobrazení zřejmě vlastnoručního podpisu žalované a firma úvěrující. Po označení grafického znaku datový soubor zobrazil nabídku kopírování obrázku s vyobrazením podpisu a informaci o tom, že platnost podpisu je neznámá. Podpis tedy nebyl do dokumentu vepsán, nýbrž digitálně aplikován, tj. vložen. Kdy k vložení podpisu mělo dojít, nebylo z dokumentu zjištěno. Grafický znak mohl zobrazovat vlastnoruční podpis žalované. Je jím totiž psacím písmem napsáno příjmení žalované, a proto lze podpis přičítat právě této účastnici řízení bez ohledu na nemožnost automatického ověření identity autora (digitálního) podpisu. Soud ale nezjistil, že by to byla právě žalovaná, kdo vložil (aplikoval) tento znak odpovídající jejímu vlastnoručnímu podpisu do elektronického dokumentu. Žalobkyně v tomto směru neoznačila žádný důkaz. Je totiž třeba si uvědomit rozdíl podepisování listin a elektronických písemností. Vlastnoruční podpis na listinu vloží vždy jen autor podpisu bez ohledu na to, zda se vydává (a tedy i podepisuje) jako osoba s jinými identifikačními znaky. Digitální (elektronický) podpis tyto vlastnosti již splňovat nemusí, pokud k tomu nejsou podepisovaný dokument a zařízení, jehož prostřednictvím je podpis činěn, zvlášť technicky zajištěny. Žalobkyně nic o způsobu podepsání neuvedla, proto nebylo možné v tomto směru nic dalšího zjišťovat. Zde tedy nejde o pravost podpisu žalované, nýbrž jen o spojitost právě s příslušnou písemností. Jde o obdobu situace, kdy by byl soudu předložen digitální sken listiny s vlastnoručním podpisem žalované, z nějž by bylo zřejmé, že byl pořízen ze dvou zdrojů – sken textu smlouvy a sken podpisu, kdy teprve následně došlo ke zkompletování obou do jedné elektronické (digitální) písemnosti. Zde proto nelze vycházet z předpokladu správnosti obsahu písemnosti ve smyslu § 565 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“). Shrneme-li výše uvedené, ohledně podpisu žalované se zjevně nejednalo o náhradu podpisu mechanickými prostředky, ani o elektronický podpis tak, jak to má na mysli § 561 odst. 1 OZ, neboť žalobkyně netvrdila nic o tom, že by takový postup byl mezi smluvními stranami obvyklý, nebo že by se jednalo o právní jednání učiněné elektronickými prostředky. Ten, kdo (zřejmě vlastní rukou) vyhotovil uvedený grafický znak, jej mohl učinit také elektronicky, nebo pomocí grafického zobrazovače (psacího prostředku) na listině. V každém z těchto dvou případů mohl být znak umístěn pod text, který byl v písemnosti uveden, jak se z žalobkyní poskytnuté elektronické verze dokumentu také podává. Že by však umístění učinila žalovaná, resp. že by podpis byl žalovanou vyhotoven právě k potvrzení správnosti předmětné elektronické písemnosti, soudem zjištěno nebylo. Proto také nelze uzavřít, že písemnost obsahující text smlouvy zjevně podepsala právě žalovaná tak, jak stanoví § 565 OZ. Protože smlouva byla zachycena v elektronické písemnosti mající charakter soukromé listiny (§ 565 a násl. OZ analogicky), bylo na žalobkyni, aby ve smyslu § 566 odst. 1 OZ prokázala (označila důkaz k tomu), že se žalovaná zavázala k žalovanému plnění, obsaženém v předmětné písemnosti, což neučinila. Ani další označené důkazy totiž nic takového nemohly prokázat, neboť byly opět jen dokladem jednostranných projevů vůle úvěrující, resp. žalobkyně (výzvy k placení, výpis úkonů) a nemohou proto pochopitelně samy o sobě žalovanou nijak zavazovat. Soud tedy nezjistil, že by došlo k popisovanému ujednání, z nějž žalobkyně své nároky dovozovala. Protože smlouva měla obsahovat také potvrzení o předání úvěrových peněz (kvitanci), nezjistil soud ani to, že by žalovaná uvedenou částku od úvěrujíc obdržela. Žalobě na placení částek 16,5 tis. Kč, 2 517 Kč, 3 795 Kč, ale i„ smluvních“ paušálních náhrad v součtu 189 Kč proto nebylo možné vyhovět pro neunesení důkazního břemene, tížícího žalobkyni podle § 120 odst. 1 OSŘ. Při nedostatku právního hodnocení o existenci platební povinnosti žalované pak pochopitelně nelze hodnotit, že se žalovaná dostal do prodlení s placením peněžitého dluhu ve smyslu §§ 1968 a 1970 OZ. Soud proto žalobu výrokem I. v celém rozsahu zamítl, když nezjistil ani jiný právní důvod, pro který by byla žalovaná povinna nyní žalobkyni platit cokoli z žalovaných peněz. Výrokem II. soud ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ nepřiznal žádné z účastnic právo na náhradu nákladů řízení, neboť zcela procesně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly.