17 C 7/2023-18 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit částku uvedenou v předmětu řízení tohoto rozsudku s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tvrzením, že právní předchůdkyně [právnická osoba] [anonymizováno], uzavřela dne [datum] s žalovanou smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě převzala žalovaná finanční hotovost ve výši 20 000 Kč. Spolu s jistinou úvěru se žalovaná zavázala uhradit částku ve výši 25 482 Kč, zahrnující součet kapitalizovaných úroků za dobu trvání smlouvy, poplatek ve výši 1 500 Kč za zpracování půjčky a částku ve výši 5 524 Kč za službu komfortního a flexibilního splácení. Žalovaná se úvěr zavázala splácet formou 78 týdenních splátek ve výši 584 Kč, žalovaná uhradila naposledy splátku dne [datum], poslední splátka byla splatná dne [datum]. Žalovaná uhradila celkem částku 10 900 Kč. Pohledávka byla právní předchůdkyní žalobkyně na základě [smlouva] [anonymizována tři slova] ze dne [datum] postoupena žalobkyni, která se domáhala zaplacení částky 32 952 Kč, sestávající z dlužné jistiny ve výši 16 322,49 Kč, poplatku ve výši 16 629,51 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 3 258,24 Kč (vyčíslený úrok ve výši 24,36 % ročně vypočtený z dlužné jistiny 16 322,49 Kč od 23. 2. 2022 do 14. 12. 2022 Kč), kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 233,12 Kč (vyčíslený úrok ve výši 8,25% ročně vypočtený z dlužné jistiny 16 322,49 Kč od 27. 4. 2021do 14. 12. 2022 Kč) a dále úroku z prodlení z částky 16 322,49 Kč ve výši 8,25% ročně od 15. 12. 2022 do zaplacení. Žalované byla zaslána předžalobní výzva k plnění. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalobkyně i žalovaná daly souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen OSŘ), bez nařízení jednání. 3. Z žalobkyní doložených listin zjistil soud následující skutkový stav. Ze smlouvy o úvěru má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně [datum] poskytla žalované úvěr ve výši 20 000 Kč, který byl žalované téhož dne v hotovosti vyplacen a který se žalovaná zavázala uhradit spolu s kapitalizovaným smluvním úrokem po dobu trvání smlouvy ve výši 16 118 Kč, dále se žalovaná zavázala k úhradě poplatku za zpracování 1 500 Kč a k úhradě částky 5 524 Kč částku ve výši 5 524 Kč za službu komfortního a flexibilního splácení, celkem tedy částky 25 482 Kč. Ze smlouvy je zřejmé, že se žalovaná zavázala splácet úvěr v 78 týdenních splátkách ve výši 584 Kč [Smlouvou] [anonymizována tři slova] ze dne [datum] včetně její přílohy má soud za prokázané, že žalobkyně je ve věci aktivně legitimována. Z oznámení o postoupení pohledávek adresovaného žalované ze dne 16. 12. 2022 ve spojení s potvrzením o jeho odeslání poštovního doručovatele ze dne 13. 1. 2023 má soud za prokázané, že žalovaná byla prokazatelně informována o svém závazku, kdy v tomto oznámení byla rovněž uvedena lhůta k zaplacení pohledávky, a to 10 dnů od data doručení. Z předžalobní výzvy ze dne 1. 6. 2023 ve spojení s podacím archem poštovního doručovatele ze dne 2. 6. 2023 je prokázáno odeslání předžalobní výzvy k plnění. 4. Soud po zhodnocení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen OZ). Úrok byl sjednán v pevné výši 16 118 Kč po dobu trvání smlouvy 18 měsíců, byl však sjednán spolu s dalšími úhradami, konkrétně s „ úhradou za zpracování“ ve výši 1 500 Kč a dále s úhradou částky 5 524 Kč za službu,,komfortního a flexibilního splácení“, což dle názoru soudu není nic jiného, než další úrok v pevné výši. Soud po celkovém posouzení smlouvy nemohl dospět k jinému závěru, než že smlouva je jako celek smlouvou absolutně neplatnou dle § 588 OZ pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Již skutečnost, že při výši úvěru 20 000 Kč a splatnosti 78 týdnů, tedy cca 18 měsíců, byla ve smlouvě stanovena výše úroku cca přes 50 % ročně, dle názoru soudu dostačuje k absolutní neplatnosti smlouvy, zejména pokud je soudu ze své činnosti známo, že průměrná výše úroku u krátkodobých spotřebitelských úvěrů pohybovala pod 10 % ročně, tedy v tomto smluvním vztahu dosahuje několikanásobku výše v té době obvyklé úrokové sazby pro srovnatelné úvěrové produkty. Připočetl-li soud i další částku 5 524 Kč za,,komfortní a flexibilního splácení“, přičemž soud pro úplnost uvádí, že za úrok, tedy cenu užívání peněz, soud považuje veškeré náklady a není rozhodné, jak jsou v daném případě právní předchůdkyní žalobkyně nazvány, činila by výše úroku o další desítky % vyšší roční úrokovou sazbu. Judikatura soudů standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem v daném případě z ničeho nevyplývá. Jak navíc vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku, jak je tomu právě v daném případě. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy, je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Přihlédl-li soud tedy ještě ke skutečnosti, že smlouva byla sjednána adhézním způsobem, kdy žalovaná nemohla reálně nijak ovlivnit obsah smlouvy, pouze akceptovala formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, a dále, že v [čl. číslo] předmětné smlouvy byla navíc sjednána ještě mluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž je zákazník v prodlení, pak soud po zhodnocení všech výše uvedených rozhodných okolností, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena povinnost žalobkyně, dospěl k závěru, že smlouva je jednoznačně podle ust. § 580 a § 588 OZ ujednáním nemravným a absolutně neplatným. 5. Vzhledem k výše uvedenému, kdy soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení dle ust. § 2991 OZ. Žalobkyni vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představujícího vyplacenou částku ve výši 20 000 Kč a úrok z prodlení v zákonem stanovené výši dle a to dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, a to ode dne, kdy byla žalovaná prokazatelně v prodlení s úhradou. Oznámení o postoupení pohledávek, které bylo žalobkyní prokazatelně odesláno dne 13. 1. 2023, obsahovalo rovněž výzvu k plnění se stanovenou desetidenní lhůtou k plnění. Písemnost se považuje za doručenou třetím dnem, při zohlednění dní, po které se nedoručuje a stanovené 10 denní lhůty k plnění, proto připadá první den prodlení žalobkyně na 29. 1. 2023. Vzhledem k tomu, že žalovaná uhradila částku 10 900 Kč, byla tato částka z žalobkyní poskytnuté částky 20 000 Kč odečtena a soud přiznal ve výroku I. tohoto rozsudku žalobkyni nárok právě co do rozdílu těchto částek, tedy 9 100 Kč, a to včetně úroku z prodlení ve výši žalobkyní požadované, za dobu od 29. 1. 2023 do zaplacení, kdy právě od tohoto dne byla žalovaná, na základě výzvy žalobkyně v prodlení s plněním. Z těchto důvodů bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. 6. Nárok na úhradu ostatních žalobou uplatněných nároků nevznikl, protože byly nárokovány na základě smluvních ujednání smlouvy, která byla shledána absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Ve zbývajícím rozsahu soud proto výrokem II. žalobu pro nedůvodnost a absenci právního základu zamítl. 7. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 OSŘ, kdy soud v případě částečného úspěchu náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. V daném řízení byla více úspěšná žalovaná, u které však soud žádné vzniklé náklady nezjistil, proto bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.