9 C 145/2023-17 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit částku uvedenou v předmětu řízení tohoto rozsudku. Žalobu odůvodnila tvrzením, že dne [datum] uzavřela s žalovanou [smlouva] [anonymizována dvě slova], na jejímž základě převzala žalovaná v místě jejího bydliště finanční hotovost ve výši 45 000 Kč. Spolu s jistinou úvěru se žalovaná zavázala uhradit souhrnný poplatek ve výši 42 750 Kč, úvěr se zavázala splácet formou týdenních splátek ve výši 1 125 Kč, první splátka měla být uhrazena do sedmi dnů od podpisu smlouvy, každá další do sedmého dne předchozí splátky. Žalovaná uhradila celkem částku 10 300 Kč, kterou žalobkyně započetla v poměru 83,47 % na jistinu, v poměru 16,53 % na úrok za poskytnutí úvěru. Splatnost určila žalobkyně ke splatnosti smlouvy k [datum]. Žalobkyně uváděla, že před poskytnutím úvěru posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalobkyně i žalovaná daly souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen OSŘ), bez nařízení jednání. 3. Z žalobkyní doložených listin zjistil soud následující skutkový stav. Ze [smlouva] [anonymizována dvě slova] má soud za prokázané, že žalobkyně dne [datum] poskytla žalované úvěr ve výši 45 000 Kč, který byl téhož dne v hotovosti vyplacen a který se žalovaná zavázala uhradit spolu s kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 14 850 Kč, dále se žalovaná zavázala k úhradě poplatku za zpracování a doručení úvěru ve výši 13 500 Kč a k úhradě nákladů na hotovostní inkaso splátek 14 400 Kč, celkově se tedy žalovaná zavázala zaplatit 87 750 Kč, a to v týdenních splátkách po 1 125 Kč. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná uhradila celkem 10 300 Kč. 4. Soud po zhodnocení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žalobkyně uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen OZ). Úrok byl sjednán v pevné výši 14 850 Kč, byl však sjednán spolu s dalšími úhradami, konkrétně s „ úhradou za zpracování a doručení úvěru“ ve výši 13 500 Kč, což dle názoru soudu není nic jiného, než další úrok v pevné výši, takže výše úroku dosahuje již částky 28 350 Kč. Přihlédne-li dále soud ke sjednané částce za,,hotovostní inkaso splátek“ v částce 14 400 Kč, nemohl soud dospět k jinému závěru, než že smlouva je jako celek smlouvou absolutně neplatnou dle § 588 OZ pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Již skutečnost, že při výši úvěru 45 000 Kč a splatnosti 78 týdnů, tedy cca 18 měsíců, byla ve smlouvě stanovena výše úroku cca 63% ročně, dle názoru soudu dostačuje k absolutní neplatnosti smlouvy, zejména pokud je soudu ze své činnosti známo, že průměrná výše úroku u krátkodobých spotřebitelských úvěrů pohybovala pod 10 % ročně, tedy v tomto smluvním vztahu dosahuje několikanásobku výše v té době obvyklé úrokové sazby pro srovnatelné úvěrové produkty. Připočetl-li by soud i další částku za,,hotovostní inkaso splátek“ ve výši 14 400 Kč, přičemž soud pro úplnost uvádí, že za úrok, tedy cenu užívání peněz, soud považuje veškeré náklady a není rozhodné, jak jsou v daném případě žalovanou nazvány, činila by výše úroku o dalších cca 10% vyšší roční úrokovou sazbu. Judikatura soudů standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem v daném případě z ničeho nevyplývá. Jak navíc vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku, jak je tomu právě v daném případě. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Přihlédl-li soud tedy ještě ke skutečnosti, že smlouva byla sjednána adhézním způsobem, kdy žalovaná nemohla reálně nijak ovlivnit obsah smlouvy, pouze akceptovala formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní a dále k tomu, že pouze žalovaná byla stižena další sankcí za porušení neplnění splátkové povinnosti, konkrétně smluvní pokutou, která byla navíc stanovena na samé horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru, pak soud po zhodnocení všech výše uvedených rozhodných okolností, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena povinnost žalobkyně, dospěl k závěru, že smlouva je jednoznačně podle ust. § 580 a § 588 OZ ujednáním nemravným a absolutně neplatným. 5. Vzhledem k výše uvedenému výše, kdy soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení dle ust. § 2991 OZ. Žalobkyni vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představujícího vyplacenou částku ve výši 45 000 Kč a úrok z prodlení v zákonem stanovené výši dle a to dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky. Vzhledem k tomu, že žalovaná uhradila částku 10 300 Kč, byla tato částka z žalobkyní poskytnuté částky 45 000 Kč odečtena a soud přiznal ve výroku I. tohoto rozsudku žalobkyni nárok právě co do rozdílu těchto částek, tedy 34 700 Kč, a to včetně úroku z prodlení dle výše uvedených ustanovení zákona za dobu od 6. 10. 2022 do zaplacení, kdy právě od tohoto dne byla žalovaná, na základě výzvy žalobkyně k zaplacení (v níž byla žalované uložena povinnost plnit do sedmi dnů od doručení výzvy) ze dne 19. 9. 2022, odeslané dne 23. 9. 2023, v prodlení s plněním. Písemnost se považuje za doručenou třetím dnem po jejím odeslání, dny 24. 9. a 25. 9. 2022 byly nepracovními dny, soud proto přičetl sedmidenní lhůtu k plnění učenou žalobkyní, tudíž první den prodlení připadá na 6. 10. 2022. Z těchto důvodů bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. 6. Nárok na úhradu ostatních žalobou uplatněných nároků nevznikl, protože byly nárokovány na základě smluvních ujednání smlouvy, která byla shledána absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Ve zbývajícím rozsahu soud proto výrokem II. žalobu pro nedůvodnost a absenci právního základu zamítl. 7. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 OSŘ, kdy soud v případě částečného úspěchu náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. V daném řízení byla více úspěšná žalovaná, u které však soud žádné vzniklé náklady nezjistil, proto bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.