9 C 235/2023-18 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku uvedenou v předmětu řízení tohoto rozsudku. Žalobu odůvodnila tvrzením, že dne [datum] uzavřel žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], [smlouva] [anonymizována dvě slova] [číslo] na jejímž základě převzal žalovaný v místě jejího bydliště finanční hotovost ve výši 25 000 Kč. Spolu s jistinou úvěru se žalovaný zavázal uhradit příslušenství úvěru za dobu jeho trvání ve výši 21 480 Kč spočívající v kapitalizovaném smluvním úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladů na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatku. Celkově se tak žalovaný zavázal k úhradě částky ve výši 46 480 Kč, a to formou 14ti měsíčních splátek ve výši 3 320 Kč. Splatnost poslední splátky připadla na 10. 7. 2022. Žalovanou částku tak tvoří jistina 23 063,88 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok 2 043,29 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 11 222,13 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru 2 128,28 Kč, inkasní poplatek 4122,43 Kč, smluvní úrok za poskytnutí finančních prostředků po revizním přepočtu 1 791,40 Kč (za období od 11. 7. 2022 do 16. 1. 2023 z jistiny pohledávky ve výši 23 063,88 Kč, která byla v uvedeném období úročena smluvní úrokovou sazbou ve výši 15 % ročně), kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení 1 791,40 Kč (za období od 11. 7. 2022 do 16. 1. 2023 z jistiny 23 063,88 Kč), náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 482 Kč sestávající z 48 Kč za odchozí dopis, 74 Kč za doporučený dopis, 72 Kč za telefonický hovor, 217 Kč za osobní návštěvu. Žalobkyně dále uváděla, že v důsledku prodlení žalovanému vzniklo původnímu věřiteli právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení, a to z nesplacené jistiny ve výši 23 063,88 Kč za dobu od 11. 7. 2022 do 15. 1. 2023, v celkové částce 4 359,07 Kč. Dne [datum] byla mezi původním věřitelem a žalobkyní uzavřena [smlouva] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]. Na základě této smlouvy pak došlo k postoupení pohledávek, a to konkrétně prostřednictvím [smlouva] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] ze dne [datum], s účinností ke dni 3. 2. 2023. Žalobkyně uváděla, že žalovaný uhradil částku 3. 899,99 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalobkyně i žalovaný dali souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen OSŘ), bez nařízení jednání. 3. Z žalobkyní doložených listin zjistil soud následující skutkový stav. Ze smlouvy o úvěru [číslo] má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně dne [datum] poskytla žalovanému úvěr ve výši 25 000 Kč, který byl téhož dne v hotovosti vyplacen a který se žalovaný zavázal uhradit spolu s kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 2 407 Kč, dále se žalovaný zavázal k úhradě poplatku za poskytnutí úvěru 12 250 Kč, nákladů na vyhodnocení úvěru 2 323 Kč a inkasního poplatku ve výši 4 500 Kč, celkově se tedy žalovaný zavázal zaplatit 46 480 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách po 3 320 Kč. Výše úroku byla sjednána ve výši 15 % ročně. Pro případ řádného nesplácení úvěru byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky denně. Z oznámení původního věřitele o postoupení pohledávky a podacího archu ze dne 10. 2. 2023 vyplývá, že tato skutečnost byla žalovanému oznámena, dále z [smlouva] [anonymizována čtyři slova] ze dne [datum] ve spojení s [smlouva] [anonymizována tři slova] ze dne [datum], s účinností ke dni 3. 2. 2023 má soud za prokázané, že žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci. Odeslání předžalobní výzvy má soud za prokázané archem poštovního doručovatele ze dne 29. 5. 2023. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný uhradil celkem 3 899,99 Kč. 4. Soud po zhodnocení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ OZ“). Úrok byl sjednán v pevné výši 2 407 Kč, byl však sjednán spolu s dalšími úhradami, konkrétně s „ úhradou za poskytnutí úvěru“ ve výši 12 250 Kč, což dle názoru soudu není nic jiného, než další úrok v pevné výši, takže výše úroku dosahuje již částky 14 657 Kč. Přihlédne-li dále soud ke,,sjednané částce za náklady na vyhodnocení úvěru“ v částce 2 323 Kč a,,inkasu splátek“ ve výši 4 500 Kč, nemohl soud dospět k jinému závěru, než že smlouva je jako celek smlouvou absolutně neplatnou dle § 588 OZ pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Již skutečnost, že při výši úvěru 25 000 Kč a splatnosti 14 měsíců činí v daném případě úrok 58,63 % za 14 měsíců, tedy 50,25 % ročně by dle názoru soudu dostačovalo k absolutní neplatnosti smlouvy, zejména pokud je soudu ze své činnosti známo, že průměrná výše úroku u krátkodobých spotřebitelských úvěrů pohybovala pod 10 % ročně, tedy v tomto smluvním vztahu dosahuje několikanásobku výše v té době obvyklé úrokové sazby pro srovnatelné úvěrové produkty. Připočetl-li by soud i další dvě částky, tedy sjednané částku za,,náklady na vyhodnocení úvěru“ v částce 2 323 Kč a,,inkasu splátek“ ve výši 4 500 Kč, přičemž soud pro úplnost uvádí, že za úrok, tedy cenu užívání peněz, soud považuje veškeré náklady a není rozhodné, jak jsou v daném případě nazvány, činila by výše úroku o další desítky procent vyšší roční úrokovou sazbu. Judikatura soudů standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Přihlédl-li soud tedy také ke skutečnosti, že smlouva byla sjednána adhézním způsobem, kdy žalovaný nemohla reálně nijak ovlivnit obsah smlouvy, pouze akceptovala formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně a dále k tomu, že pouze žalovaný byla stižena další sankcí za porušení neplnění splátkové povinnosti, konkrétně smluvní pokutou, která byla navíc stanovena na samé horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru, pak soud po zhodnocení všech výše uvedených rozhodných okolností, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena povinnost právní předchůdkyní žalobkyně, dospěl k závěru, že smlouva je jednoznačně podle ust. § 580 a § 588 OZ ujednáním nemravným a absolutně neplatným. 5. Vzhledem k výše uvedenému výše, kdy soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků, a to z titulu bezdůvodného obohacení dle ust. § 2991 OZ. Žalobkyni vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představujícího vyplacenou částku ve výši 25 000 Kč a úrok z prodlení v zákonem stanovené výši dle a to dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky. Vzhledem k tomu, že žalovaný již uhradil částku 3899,99 Kč, byla tato částka z žalobkyní poskytnuté částky 25 000 Kč odečtena a soud přiznal ve výroku I. tohoto rozsudku žalobkyni nárok právě co do rozdílu těchto částek, tedy 21 100,01 Kč, a to včetně úroku z prodlení dle výše uvedených ustanovení zákona. Nárok na úhradu ostatních žalobou uplatněných nároků nevznikl, protože byly nárokovány na základě smluvních ujednání smlouvy, která byla shledána absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Ve zbývajícím rozsahu soud proto výrokem II. žalobu pro nedůvodnost a absenci právního základu zamítl. 6. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 OSŘ, kdy soud v případě částečného úspěchu náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. V daném řízení byl více úspěšný žalovaný (při součtu žalobkyní požadovaného příslušenství pohledávky), u kterého však soud žádné vzniklé náklady nezjistil, proto bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.