10 C 11/2024-15 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení shora ve výroku I. tohoto rozsudku uvedené částky s příslušenstvím. K odůvodnění žaloby žalobkyně uvedla, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovanou došlo dne 12. 3. 2020 k uzavření Smlouvy o úvěru [číslo]. Na základě uzavřené Smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 39 000 Kč. V souvislosti s poskytnutým úvěrem se žalovaná ve Smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku ve výši 36 660 Kč, jenž představuje úrok ve výši 6 630 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 7 800 Kč, a hotovostní inkaso splátek ve výši 22 230 Kč. Dále si žalovaná ve smlouvě zvolila doplňkovou službu životního pojištění ve výši 960 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnutého úvěru a poplatku se žalovaný ve Smlouvě zavázala uhradit v hotovosti v 80 týdenních splátkách po 958 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 17. 2. 2022. Pohledávka vyplývající z výše uvedené Smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti [právnická osoba] postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 6. 2023 žalobkyni jako novému věřiteli. 2. Žalovaná se k podané žalobě nikterak nevyjádřila. 3. Žalobkyně i žalovaná daly souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“), bez nařízení jednání. 4. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že právní předchůdkyně žalobkyně vyplatila žalované částku 39 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Soud má za prokázané, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy o úvěru dne 12. 3. 2020 ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila dostatečně úvěruschopnost žalované ve smyslu ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Za vadná však považuje soud ve smlouvě ujednání o výši úroku v částce 6 630 Kč, administrativního poplatku v částce 7 800 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 22 230 Kč, neboť žalovaná se smlouvou se splatností v trvání 80 týdnů zavázala společně s úrokem a poplatky na poskytnutou jistinu ve výši 39 000 Kč zaplatit celkem částku 75 660 Kč, tedy jistinu navýšenou o 94 % (bez ohledu na ččástku za sjednané životní pojištění ve výši 960 Kč) V případě sjednaných„ poplatků“ tedy nejde o nic jiného než o formu úroku z úvěru. Úrokem se přitom rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. Za úrok, tedy cenu užívání peněz, tak soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. Ve smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen úrok ve výši 6 630 Kč, tedy 20,74 %, společně s poplatkem a odměnou se však reálně jednalo o úročení cca 94 % ročně, v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů pohybovala okolo 7,56 % ročně. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Je take nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena smlouva a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byly porušeny právní předchůdkyní žalobkyně, dospěl k závěru, že daná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí a tedy jednáním neplatným. 5. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodné obohacení představující vyplacenou částku celkem ve výši 39 000 Kč, z níž byla odečtena částka 12 616 Kč, již žalovaný žalobkyni uhradil, tj. částka 26 384 Kč. Výrokem I. tak soud žalobě co do částky 26 384 Kč vyhověl, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § [číslo] ObčZ. Z judikatury Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009 sp.zn. 30 Cdo 3722/2007 vyplývá, že má-li být bezdůvodné obohacení vydáno v penězích a nesplní-li dlužník svoji platební povinnost včas, má věřitel právo požadovat též úroky z prodlení. Z těchto důvodu soud žalobě vyhověl a to co do částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku a to včetně požadavků na úrok z prodlení, jež jsou v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 6. Soud dále podotýká, že žalobkyně opakovaně nerespektuje ustanovení § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v němž je uvedeno, že u dluhu ze spotřebitelského úvěru, s jehož plněním je spotřebitel v prodlení delším než 90 dnů, vzniká věřiteli právo pouze na úrok, který odpovídá úroku určenému zápůjční úrokovou sazbou ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, nebyl-li sjednán úrok nižší. I z tohoto důvodu by musela být žaloba částečně zamítnuta co nad rámec požadovaných úroků. 7. Výrokem II. soud rozhodl tak, že ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na vyplacenou částku a dále s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy o úvěru, jakožto neplatného právního jednání byly další nároky nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala. 8. Výrokem III. soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 OSŘ, když procesně úspěšná byla žalovaná. Na straně žalované však soud žádné náklady neshledal a žalovaný žádné ani neuplatňoval.