10 C 15/2024-17 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení shora ve výroku I. tohoto rozsudku uvedené částky s příslušenstvím. K odůvodnění žaloby žalobkyně uvedla, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovaným došlo dne 30. 8. 2019 k uzavření Smlouvy o úvěru [číslo]. Na základě uzavřené Smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. V souvislosti s poskytnutým úvěrem se žalovaný ve Smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku ve výši 16 000 Kč, jenž představuje úrok ve výši 4 000 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 4 000 Kč, a hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnutého úvěru a poplatku se žalovaný ve Smlouvě zavázal uhradit v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 600 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 23. 10. 2020. Pohledávka vyplývající z výše uvedené Smluvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti [právnická osoba] postoupeny na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 6. 2023 žalobkyni jako novému věřiteli. 2. Žalovaný se k podané žalobě nikterak nevyjádřil. 3. Žalobkyně i žalovaný dali souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“), bez nařízení jednání. 4. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení ohledně prokázala, že právní předchůdkyně žalobkyně vyplatila žalovanému částku 20 000 Kč v hotovosti v den uzavření smluv. Soud má za prokázané, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy o úvěru dne 30. 8. 2019 ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila dostatečně úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Za vadná však považuje soud ve smlouvě ujednání o výši úroku v částce 4 000 Kč, administrativního poplatku v částce 4 000 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč, neboť žalovaný se smlouvou se splatností v trvání 60 týdnů zavázal společně s úrokem a poplatky na poskytnutou jistinu ve výši 20 000 Kč zaplatit celkem částku 36 000 Kč, tedy jistinu navýšenou o 80 %. V případě sjednaných„ poplatků“ tedy nejde o nic jiného než o formu úroku z úvěru. Úrokem se přitom rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. Za úrok, tedy cenu užívání peněz, tak soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. Ve smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen úrok ve výši 32,15 %, společně s poplatkem a odměnou se však reálně jednalo o úročení cca 80 % ročně, v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů pohybovala okolo 8,59 % ročně. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Je take nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena smlouva a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byly porušeny právní předchůdkyní žalobkyně, dospěl k závěru, že dnaá smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí a tedy jednáním neplatným. 5. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodné obohacení představující vyplacenou částku celkem ve výši 20 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný uhradil na pohledávku částku 4 100 Kč, vznikl žalobkyni nárok na zaplacení částky 15 900 Kč. Výrokem I. tak soud žalobě co do částky 15 900 Kč vyhověl, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ. Z judikatury Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3722/2007 vyplývá, že má-li být bezdůvodné obohacení vydáno v penězích a nesplní-li dlužník svoji platební povinnost včas, má věřitel právo požadovat též úroky z prodlení. Z těchto důvodu soud žalobě vyhověl a to co do částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku a to včetně požadavků na úrok z prodlení, jež jsou v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 6. Výrokem II. soud rozhodl tak, že ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na vyplacené částky a dále s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy o úvěru jakožto neplatného právního jednání byly další nároky nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala. 7. Výrokem III. soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 OSŘ, když procesně úspěšnější byl žalovaný. Na straně žalovaného však soud žádné náklady neshledal a žalovaný žádné ani neuplatňoval.