15 C 252/2024-28 — Okresní soud v Chebu

Předmětem řízení byla žaloba, doručena zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 6. května tr., kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 16 596 Kč s úrokem z prodlení podle výroku I. K odůvodnění žaloby uvedla, že žalovaný, jakožto osobního automobilu se zdvihovým objemem válců motoru nad 2 500 cm3, registrační značky , SPZ, , VIN , VIN kód, , neměl v době od 25. února do 27. dubna 2023 a v době od 28. dubna do 14. srpna 2023 sjednáno pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem tohoto vozidla, ačkoli je tato povinnost založena ustanovením § 1 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZPOPV“). S odkazem na § 4 odst. 1 tohoto zákona se tak žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení příspěvku 5 859 Kč za 63 dny v prvním uváděném období a příspěvku 10 137 Kč za 109 dní ve druhém uváděném období, vypočtených podle § 2 odst. 1 písm. l) vyhlášky č. 205/1999 Sb. a poplatků po 300 Kč, ve vztahu ke každému z žalovaných příspěvků, spojených s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek podle § 4 odst. 4 ZPOPV, jejichž výše je stanovena § 2a vyhlášky č. 205/1999 Sb., neboť žalovaný tyto částky žalobkyni dosud nezaplatil, přestože k tomu byl písemně vyzván dne 30. června 2023 ohledně prvního příspěvku a dne 20. října 2023 ohledně druhého příspěvku. Žaloba na zaplacení úroku z prodlení nebyla blíže zdůvodněna.Soud v dané věci rozhodoval bez nařízení jednání v souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „OSŘ“) na základě předložených listin (písemností) a tvrzení žalobkyně. Žalovaný se totiž k žalobě ve stanovené lhůtě nevyjádřil ačkoli povinnost tvrzení a povinnost důkazní ve směru tvrzení a prokazování opaku, zejména k existenci nedoplatku příspěvku, mu ukládá § 101 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ.Při posouzení věci soud vycházel z právního názoru o tom, že v dané věci jde o občanskoprávní řízení a že soud má pravomoc v této věci rozhodnout, protože není jiný orgán, jemuž by zákonu tuto pravomoc svěřil. Tento závěr byl vyjádřen v usnesení (odvolacího) Krajského soudu v Plzni ze dne 29. března 2013, č. j. 61 Co 148/2013-59, jímž bylo změněno rozhodnutí zdejšího soudu o zastavení řízení vedeném pod sp. zn. 115 EC 45/2011. V této souvislosti lze odkázat na jiné usnesení Krajského soudu v Plzni (jakožto soudu odvolacího v obdobné věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 EC 394/2010) ze dne 25. března 2013, č. j. 12 Co 99/201362, podle nějž je žalované plnění pojistným. V tomto smyslu tedy jde o soukromoprávní nárok.Mezinárodní příslušnost zdejšího soudu tedy vyplývá z čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění) a vychází z místa bydliště žalované v době zahájení řízení. Zdejší soud tedy přistoupil k projednání věci.Problém je s určením rozhodného práva. Jakkoli označujeme žalovaný předmět plnění jako pojistné, nejde zjevně o závazek ze smlouvy. Proto na daný vztah nelze aplikovat nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). Nelze zřejmě ale ani aplikovat Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II), neboť to řeší jiné vztahy, než ten, který je předmětem tohoto řízení. Nejde totiž o náhradu škody, bezdůvodné obohacení, ale ani o nároky vyplývající z předsmluvní odpovědnosti, neboť mezi účastníky by k uzavření žádné smlouvy za řádného plnění všech povinností žalovaného nedošlo. Při nedostatku mezinárodní smlouvy mezi státy příslušnosti obou účastníků zbývá tedy dovodit, že rozhodným právem bude podle § 24 odst. 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, právo České republiky, protože je v nejužším vztahu s žalovaným nárokem, resp. z něj přímo vychází a jiné řešení by tedy nárok žalobce eliminovalo. Příjemcem žalovaného plnění je navíc osoba českého práva se sídlem v České republice, i žalovaný bydlí v České republice, předmětné vozidlo je registrováno ve stejném státě a k naříkanému provozu vozidla došlo také na území České republiky.Soud dospěl ke skutkovému zjištění, které odpovídá žalobním tvrzením. Domněnka vlastnictví žalobkyní uváděného vozidla, resp. jeho provozování žalovaným vycházela ze sdělení Městského úřadu města Mariánské Lázně o zapsání žalovaného jako vlastníka v registru silničních vozidel ve smyslu § 4 odst. 2 ZPOPV. Dopisy žalobkyně ze dne 15. června a 5. října 2023 a doklady o odeslání poštovních zásilek ze stejných dnů pak dokládaly zaslání kvalifikované výzvy ke každému příspěvku žalovanému.Nárok žalobkyně na zaplacení příspěvků je zakotven v § 4 odst. 1 ZPOPV. Jejich žalovaná výše odpovídala § 2 odst. 1 písm. l) vyhlášky č. 205/1999 Sb., ve spojení s § 4 odst. 5 ZPOPV. Nárok na zaplacení (paušální náhrady) nákladů spojených s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek je zakotven v § 4 odst. 4 ZPOPV a jejich žalovaná výše odpovídala § 2a stejné vyhlášky, ve spojení s § 4 odst. 5 ZPOPV. Nárok na zaplacení úroku z prodlení vychází z § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „OZ“) a jeho žalovaná výše odpovídala § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.Výrokem I. proto soud uložil žalovanému zaplatit žalované příspěvky 15 996 Kč a (náhradu) náklady spojené s mimosoudním vymáháním příspěvků 600 Kč, jakožto hmotněprávní příslušenství příspěvku ve smyslu § 513 OZ, a z příspěvků úrok z prodlení, když žalovaný se ocitl v prodlení s plněním peněžitého dluhu podle §§ 1968 a 1970 OZ, splatného k výzvě věřitelky (ve smyslu § 1958 OZ a § 4 odst. 7 ZPOPV). Lhůta pro placení byla stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ.Výrokem II. soud v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ přiznal procesně úspěšné žalobkyni právo na plnou náhradu nákladů řízení vynaložených k účelnému uplatnění jejího práva před soudem.Žalobkyně vynaložila (resp. lze očekávat, že vynaloží) k účelnému uplatnění svého práva před soudem v souladu s § 137 a ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ tyto náklady: na soudní poplatek v částce 400 Kč; na odměnu své zástupkyně, která je advokátkou (v souladu se závěry vyjádřenými mj. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2017, sp. zn. 25 Cdo 1750/2017; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soud jsou dostupná na www.nsoud.cz) počítanou v souladu s § 151 odst. 2 OSŘ podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za tři úkony právní služby (1. převzetí a příprava zastoupení, 2. sepis výzvy k plnění a 3. sepis žaloby; podle závěrů vyjádřených v odůvodnění usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. října 2022, čj. 10 Co 283/2022-35, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 281/2021, nebo ze dne 29. června 2022, čj. 14 Co 112/2022-67, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 154/2020) po 300 Kč podle § 14b odst. 1 ve spojení s § 11 advokátního tarifu; na provozní výdaje zástupkyně žalobkyně v paušální výši po 100 Kč za tyto úkony právní služby, a to podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, a to v souladu se závěry vyjádřenými v usneseních Nejvyššího soudu, například ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo 196/2001; na odvod daně z přidané hodnoty z odměny a paušálních náhrad zástupkyně žalobkyně ve výši 21 % podle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) OSŘ a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.Celkem se tedy jedná o náklady 2 252 Kč, které je žalovaný povinen žalobkyni nahradit. O splatnosti náhrady těchto nákladů k rukám zástupkyně žalobkyně soud rozhodl podle § 149 odst. 1 OSŘ. Lhůta pro splnění této povinnosti byla také stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ.