15 C 66/2023-28 — Okresní soud v Chebu

Předmětem řízení byl nárok žalobkyně uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 27. února 2023 na zaplacení 24 550 Kč, představující nevrácenou zápůjčku 20 000 Kč a poplatek 4 550 Kč za poskytnutí zápůjčky. Vedle toho se žalobkyně stejnou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením (písemné výzvy) v celkové výši 1 960 Kč a úroku z prodlení podle výroku I. K odůvodnění žaloby uvedla, že dne [datum] uzavřeli účastníci smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě měla žalobkyně poskytnout žalovanému 20 tis. Kč zasláním na bankovní účet. Žalovaný se měla zavázat za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek 4 550 Kč. Zápůjčka a poplatek byly splatné dne 19. ledna 2022. Žalovaný podle žalobkyně zápůjčku nevrátil v celé výši, když uhradil pouze 8 500 Kč, jež byly započítány na jinou pohledávku žalobkyně ze stejné smlouvy – smluvní pokutu v částce 7 960 Kč a ve zbytku na náklady spojené s uplatněním pohledávky, jež poté dosáhla právě žalovaných 1 960 Kč. Žalobkyně dále popsala průběh sjednání smlouvy. K tomu mělo dojít dálkově prostřednictvím webové stránky žalobkyně a vepsáním PINu, který byl předtím odeslán na telefonní číslo žalovaného. Tento PIN byl podle žalobkyně prostým elektronickým podpisem žalovaného. K účelně vynaloženým nákladům dále žalobkyně uvedla odkaz na čl. 2 smlouvy a datum odeslání písemných výzev, a to 26. ledna, 2., 9. a 18. února a 5. března 2022. S ohledem na prodlení žalovaného byl žalován úrok z prodlení v zákonné výši. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a stejně jako žalobkyně a její zástupce se nedostavil k jednání před soudem, nařízenému na den 5. února tr., když pouze neúčast žalující strany byla předem omluvena. Po dokazování soud nezjistil, že by došlo ke sjednání žalobkyní tvrzené smlouvy mezi účastníky o zápůjčce, poplatku, smluvní pokutě, či náhradě nákladů. V souladu se žalobním tvrzením se na písemném vyhotovení smlouvy v rubrice podpisu žalovaného nacházela jen řada čísel, nikoli jedinečný identifikační znak, který by bylo možné připsat pouze žalovanému. Pokud totiž nebyla písemnost žalovaným vlastnoručně podepsána a žalovaný v řízení ani jinak neosvědčoval správnost jejího obsahu, nemohl soud z obsahu této soukromé písemnosti při zjišťování skutkového stavu vycházet ve smyslu § 565 zákona č. 89/212 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“) a v souladu s § 120 odst. 3 věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“). K prokázání tvrzení o průběhu kontraktace přitom žalobkyně žádné důkazy zjevně (důkazní návrhy byly vesměs obecné, k více žalobním tvrzením) neoznačila. Žalobkyně tedy nijak neprokazovala, že to byl právě žalovaný, kdo vyplnil příslušné dokumenty na jejích webových stránkách, kdo měl sdělit žalobkyni identifikační údaje žalovaného a kdo nakonec obdržel číselnou řadu, kterou mělo být potvrzeno sjednání smlouvy. Žádný důkazní návrh se netýkal ani tvrzení o platbách žalovaného právě na tvrzené smluvní povinnosti, tedy na smluvní pokutu či náhradu nákladů, anebo snad na vrácení zápůjčky. Soud proto nemohl ani vycházet z domněnky uznání dluhu ve smyslu § 2054 OZ. Ze základu popisu skutkového děje žalobkyně označila významný důkaz jen k prokázání tvrzení o odeslání (převodu) peněz. K tomu mělo dojít připsáním na účet uvedený v žalobě. Žalobkyně v podání ze dne 26. dubna tr. vysvětlila, že by se mělo jednat o účet žalovaného. Soud ze zprávy banky zjistil převod částky 20 tis. Kč z účtu žalobkyně na bankovní účet žalovaného dne 20. prosince 2021. Jestliže tedy soud nezjistil, že by se žalovaný ve vztahu k žalobkyni k čemukoli zavázal, nemohl vycházet z toho, že jej tížila smluvní povinnost platit žalobkyni hmotněprávní náklady (zřejmě náhradu těchto nákladů) a smluvní pokutu. Ve prospěch žalovaného tvrzené platby v částce 8 500 Kč tedy mohly být jen vrácením nesjednaného plnění žalobkyni, o které se žalovaný obohatil bez právního důvodu, to vše podle § 2991 OZ. Žalobkyni tedy svědčí právo na vrácení zbytku z převedené částky, tj. 11 500 Kč. K tomu, aby toto právo dospělo do nároku je nutná výzva k placení ve smyslu § 1958 OZ. Důkazní návrhy žalobkyně, jež bylo možné využít ke zjištění výzvy k placení, se omezily jen na výzvy, o nichž se žalobkyně zmiňovala v souvislosti se vznikem nákladů na upomínání. Tyto písemnosti však neobsahovaly žádný doklad o doručení, či alespoň o jejich odeslání žalovanému. Soud tak vycházel z doručení žalobního návrhu, který lze hodnotit jako hmotněprávní výzvu k placení. Do dispoziční sféry žalovaného se tato výzva dostala dne 26. dubna 2023. Patnáctidenní lhůta k placení (stanovená žalobkyní v žalobním návrhu) tedy marně uplynula dne 11. května 2023. Teprve od 12. května 2023 se tak žalovaný ocitl v prodlení s placením peněžitého dluhu ve smyslu §§ 1968 a 1970 OZ a od této doby bylo možné vyhovět žalobě na placení úroku z prodlení podle § 1970 OZ. Soud proto výrokem I. uložil žalovanému vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve zbylé částce 11 500 Kč a zaplatit jí z této úrok z prodlení, jehož žalovaná výše odpovídala nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pro neunesení důkazního břemene, jež žalobkyni tížilo podle § 120 odst. 1 OSŘ, pak soud výrokem I. zamítl žalobu na placení zbylé částky představující zápůjčku, jež nemohla být ani bezdůvodným obohacením žalovaného s ohledem na zánik toto části pohledávky zaplacením ve smyslu § 1908 odst. 1 OZ, i žalobu na placení poplatku. Protože nebylo zjištěno prodlení žalovaného s placením peněžitého dluhu ve smyslu §§ 1968 a 1970 OZ dříve, než podle výroku I., byla stejným výrokem v nedůvodné části zamítnuta i žaloba na placení úroku z prodlení. Výrokem III. soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení ve smyslu § 142 odst. 2 OSŘ, neboť převážně procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.