17 C 231/2024-17 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, , právnická osoba, , IČ , IČO, , s žalovaným uzavřela dne , datum, smlouvu o úvěru č. , číslo, , na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 40 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit spolu s úrokem za dobu trvání smlouvy ve výši 10 595,56 Kč ve 4 měsíčních splátkách po 12 648,89 Kč, nejpozději k 3. 11. 2023. Vzhledem k tomu, že žalovaný nesplácel řádně a včas, byl úvěr ke dni 3. 11. 2023 zesplatněn, následně byla pohledávka za žalovaným dne , datum, postoupena na základě Rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ve spojení s její přílohou, resp. Společného prohlášení smluvních stran o postoupení pohledávek na žalobkyni, která se domáhá úhrady jistiny ve výši 40 000 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 10 595,56 Kč, paušální náhrady za upomínání v částce 150 Kč, sjednané smluvní pokuty z dlužné jistiny ve výši 40 000 Kč za dobu od 4. 11. 2023 do 4. 12. 2023 ve výši 0,1 % denně po revizním přepočtu v částce 1 200 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny za dobu od 4. 11. 2023 do 4. 12. 2023 v částce 493,15 Kč, zákonného úroku z dlužné jistiny od 7. 12. 2023 do zaplacení, nákladů na mimosoudní vymáhání ve výši 264 Kč sestávající z nákladů za odchozí dopis ve výši 48 Kč, 3 x odchozí tel. hovor po 72 Kč. Žalovaný neuhradil ničeho ani po zaslání předžalobní výzvy.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalobkyně i žalovaný dali souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen OSŘ), bez nařízení jednání.3. Z žalobkyní doložených listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav. Ze smlouvy o úvěru bylo prokázáno, že , právnická osoba, , IČ , IČO, , s žalovaným uzavřela dne , datum, smlouvu o úvěru č. , číslo, , na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 40 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit spolu s úrokem za dobu trvání smlouvy ve výši 10 595,56 Kč ve 4 měsíčních splátkách po 12 648,89 Kč, nejpozději k 3. 11. 2023. Z výpisů z účtu právní předchůdkyně žalobkyně je zřejmé, že žalovaný provedl verifikační platbu a zároveň, že žalovanému byla poskytnuta částka 40 000 Kč. Z dopisu o oznámení o postoupení pohledávek je patrné, že žalovaný byl informován o postoupení pohledávky. Ze smlouvy o postoupení pohledávky ve spojení s její přílohou je prokázána aktivní legitimace žalobkyně. Odeslání předžalobní výzvy je prokázáno potvrzeným archem stran poštovního doručovatele.4. Soud po zhodnocení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. Zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ“). Soud posuzoval věc komplexně a všechna ujednání v dané smlouvě hodnotil v jejich vzájemných souvislostech, v provázanosti a i v souvislosti k dopadům, které uvedený obchod má. Předně je třeba uvést, že úrok byl v daném případě sjednán v pevné výši 10 595,56 Kč za dobu trvání smlouvy, tedy pouhých 4 měsíců, což činí téměř 80 % úrok ročně. Soud uvádí, že úrokem se rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. V dané smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen úrok ve výši téměř 80 % ročně, v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů pohybovala okolo 10 % ročně. Je přitom nerozhodné, že se jednalo o krátkodobě poskytnutý úvěr se splatností v délce čtyř měsíců. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004) nemohl soud dospět k jinému závěru, než že smlouva je jako celek smlouvou absolutně neplatnou dle § 588 OZ pro extrémní rozpor s dobrými mravy. Již skutečnost, že při výši úvěru 40 000 Kč a splatnosti 4 měsíců činí v daném případě úrok téměř přes 80 %, dle názoru soudu dostačuje k absolutní neplatnosti smlouvy. Podstatný přesah obvyklé úrokové sazby (podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent) může být sice odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje, zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá ani k této nebylo stran žalobkyně nic tvrzeno. Rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu i v daném případě. Přihlédl-li soud ještě navíc ke skutečnosti, že RSPN bylo sjednáno ve výši 217,60 %, a dále k tomu, že smlouva byla sjednána adhézním způsobem, kdy žalovaný nemohl reálně nijak ovlivnit obsah smlouvy, pouze akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně a dále k tomu, že pouze žalovaný byla stižen další sankcí za porušení neplnění splátkové povinnosti, konkrétně smluvní pokutou, která byla navíc stanovena na samé horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru, pak soud po zhodnocení všech výše uvedených rozhodných okolností, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena povinnost právní předchůdkyní žalobkyně, dospěl k závěru, že smlouva je jednoznačně podle ust. § 580 a § 588 OZ ujednáním nemravným a absolutně neplatným. Při posuzování této smlouvy soud vycházel z právního názoru z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 7. 2017, č. j. 25 Co 132/2017 – 77, rovněž č. j. 25 Co 360/2020-84 a č. j. 25 Co 84/2021-120, týkajících se nepřiměřené výše úroků a poplatků za poskytnutí peněžních prostředků, přičemž tato skutečnost vede k posouzení předmětné smlouvy jako neplatné.5. Vzhledem k výše uvedenému výše, kdy soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků, a to z titulu bezdůvodného obohacení dle ust. § 2991 OZ. Žalobkyni vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představujícího vyplacenou částku ve výši 40 000 Kč a úrok z prodlení v zákonem stanovené výši dle a to dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky. Vzhledem k tomu, že žalovaný neuhradil žádnou částku, soud přiznal ve výroku I. tohoto rozsudku žalobkyni nárok právě co do poskytnutých finančních prostředků, tedy 40 000 Kč, a to včetně úroku z prodlení od doručení Oznámení o postoupení pohledávek, které bylo žalobkyní prokazatelně odesláno dne 13. 12. 2023 a obsahovalo rovněž výzvu k plnění se stanovenou lhůtou k plnění do 28. 12. 2023, žalovaný byl tedy v prodlení od 29. 12. 2023. Z těchto důvodů bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Lhůta k plnění byla v souladu s § 160 odst. 1 OSŘ stanovena v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.6. Nárok na úhradu ostatních žalobou uplatněných nároků nevznikl, protože byly nárokovány na základě smluvních ujednání smlouvy, která byla shledána absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Ve zbývajícím rozsahu soud proto výrokem II. žalobu pro nedůvodnost a absenci právního základu zamítl.7. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 OSŘ, kdy soud v případě částečného úspěchu náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při zohlednění žalobkyní požadovaného příslušenství pohledávky (usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 7 Cmo 507/2005) úspěch žalobkyně představoval cca 70 %, neúspěch pak cca 30 %, proto má žalobkyně nárok na náhradu nákladů řízení ve výši rozdílu, soud žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 40 %. Náklady řízení tvořil soudní poplatek 1 648 Kč dle § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“), odměna advokáta za tři úkony právní služby (převzetí věci, předžalobní výzva, žaloba) po 500 Kč dle § 14b odst. 1 AT s omezením dle § 14b odst. 4 AT v celkové výši 1 500 Kč a tří náhrad hotových výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) AT. Advokát žalobkyně je registrován k placení daně z přidané hodnoty, soud proto žalobkyni ve smyslu § 137 odst. 3 OSŘ přiznal i právo na náhradu této daně ve výši 21 % z odměny advokáta a náhrady hotových výdajů s výjimkou soudního poplatku, jehož úhrada je osobní povinností žalobkyně. Celkem náklady řízení žalobkyně činily částku 3 826 Kč, z čehož 40 % činí částku 1 530,40 Kč. Povinnost uhradit náklady řízení má žalovaná dle § 149 odst. 1 OSŘ k rukám advokáta žalobkyně.