17 C 43/2024-30 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku, když uváděla, že žalovaná uzavřela s její právní předchůdkyní, společností , právnická osoba, , IČ , IČO, , smlouvu o zápůjčce č. , číslo, , na jejímž základě právní předchůdkyně poskytla žalované dne , datum, zápůjčku ve výši 15 000 Kč, když tuto převedla na bankovní účet žalované č., č. účtu, . Žalovaná zavázala vrátit zápůjčku včetně poplatku za zpracování žádosti a poskytnutí zápůjčky ve výši 5 700 Kč do 25. 5. 2023, své povinnosti však nedostála. Pohledávka za žalovanou byla postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Žalované byla zaslána předžalobní výzva.2. Žalovaná se ve věci nikterak nevyjádřila.3. Soudem byl po provedeném dokazování zjištěn následující skutkový stav. Ze smlouvy o zápůjčce č. , číslo, ze dne , datum, je prokázáno, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě které byla žalované tato poskytnuta ve výši 15 000 Kč, a to převodem na bankovní účet žalované č., č. účtu, , což je zřejmé z výpisu z bankovního účtu právní předchůdkyně žalobkyně ve spojení s potvrzením o provedené platbě. Ze sdělení , Název peněžního ústavu, je prokázáno, že vlastníkem bankovního účtu, na který byla zápůjčka poskytnuta je žalovaná a zároveň, že na tento účet žalované byla dne , datum, připsána částka ve výši 15 000 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ve spojení s její přílohou je prokázáno, že pohledávka za žalovanou byla postoupena žalobkyni. Z předžalobní výzvy ve spojení s podacím lístkem ze dne 17. 10. 2023 je prokázáno odeslání této výzvy žalované.4. Právní vztah mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou soud posoudil jako vztah založený smlouvou o zápůjčce dle § 2390 a násl.. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen OZ), kdy smlouva o zápůjčce vznikne, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu. Poplatek byl sjednán v pevné výši 5 700 Kč za jeden měsíc, v daném případě sjednaná sazba poplatku dosahuje 38 % jistiny zápůjčky. Pokud přitom právní předchůdkyně žalobkyně požadovala k úhradě administrativní poplatek ve výši 5 700 Kč, tedy poplatek v rozsahu 38 % poskytnuté jistiny, pak je zřejmé, že v případě tohoto„ poplatku“ nejde o nic jiného než o formu úroku. Úrokem se přitom rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. Za úrok, tedy cenu užívání peněz soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. V dané smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen úrok ve výši 38 % měsíčně, tedy 456 % ročně. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). V závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Podle statistických údajů České národní banky činily v době uzavření shora uvedené smlouvy průměrné úrokové sazby krátkodobých úvěrů poskytovaných domácnostem v ČR kolem 18 % ročně. Jestliže tedy v nyní projednávané věci byl sjednán úrok 456 %, dosahuje tento mnohonásobku běžného úroku sjednaného pro úvěry v daném období, ujednání o úroku je proto pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 588 OZ absolutně neplatné. Dále je třeba uvést, že podstatný přesah úrokové sazby může být sice v některých případech odůvodněn rizikovostí daného obchodu, k rizikovosti však žalobkyně nic netvrdila a dle názoru soudu ani z ničeho nevyplývá. Dále nelze rovněž opomenout skutečnost, že ve smlouvě byla stanovena RSPN na 4 933,41 %, což je dle názoru soudu rovněž zcela neakceptovatelný výše vedoucí k absolutní neplatnosti smlouvy. Za situace, že pak smlouva byla sjednána navíc ještě adhézním způsobem, kdy žalovaná nemohla reálně vůbec nijak ovlivnit obsah smlouvy, pouze akceptovala formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní a dále, že ve smlouvě nebyly ujednány žádné sankce pro případ porušení povinností stran právní předchůdkyně žalobkyně, pak soud, po zhodnocení všech výše uvedených rozhodných okolností, dospěl k závěru, že smlouva je jednoznačně podle ust. § 580 a § 588 OZ ujednáním nemravným a absolutně neplatným. Pro úplnost soud dodává, že ke shodnému právnímu názoru týkajícího se nepřiměřené výše úroků a poplatků za poskytnutí úvěru, kdy právě tato skutečnost vedla k posouzení smluv jako neplatných, dospěl v rozsudcích Krajský soud v Plzni, např. v rozsudku ze dne 19. 7. 2017, č. j. 25 Co 132/2017 – 77, nebo ve věci s č. j. 25 Co 360/2020-84, které se týkaly skutkově obdobných sporů a zdejší soud nemá důvod se od právních závěrů vyslovených krajským soudem odchylovat.5. Za situace, že soud dospěl ke shora uvedenému závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 OZ, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představující vyplacenou částku ve výši 15 000 Kč, proto bylo ve výroku I. tohoto rozsudku co do této částky vyhověno, zároveň soud přiznal žalobkyni v souladu s ust. § 1970 OZ zákonný úrok z prodlení v žalobkyní požadované výši, dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, a to od 23. 10. 2023, když v této době byla žalovaná prokazatelně na základě výzvy žalobkyně obsažené v předžalobní upomínce odeslané dne 17. 10. 2023 (v níž byla žalované poskytnuta třídenní lhůta k plnění), kdy soud zároveň vycházel z ust. § 573 OZ, tedy z domněnky dojití, v prodlení s úhradou. Povinnost plnit byla žalované uložena ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 OSŘ.6. Výrokem II. pak soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající v poplatku za zpracování žádosti a poskytnutí zápůjčky, s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně mohla domáhat, nedůvodné.7. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 142 odst. 2 OSŘ, když žalobkyně měla ve věci úspěch v rozsahu představujícím cca 72,50 % předmětu řízení. Právo na částečnou náhradu nákladů řízení tak vzniklo žalobkyni, a to po odpočtu procentního neúspěchu od úspěchu (72,50 – 27,50) v rozsahu 45 %. Náklady řízení spočívaly v zaplaceném soudním poplatku ve výši 828 Kč, v nákladech zastoupení žalobkyně advokátem za tři úkony právní služby (převzetí věci, předžalobní výzva, žaloba) po 300 Kč dle § 14b odst. 1 AT s omezením dle § 14b odst. 4 AT v celkové výši 900 Kč, tří náhrad hotových výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) AT a náhradě DPH ve výši 21 % z odměny a náhrady výdajů podle § 137 OSŘ ve výši 252 Kč, celkem částky 2 280 Kč, z čehož 45 % činí částku 1 026 Kč. O místě splatnosti těchto nákladů bylo rozhodnuto podle § 149 odst. 1 OSŘ.