17 C 57/2023-16 — Okresní soud v Chebu

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení částky uvedené v předmětu řízení v záhlaví tohoto rozsudku. Uváděla, že s žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 21 000 Kč a žalovaný se je zavázal spolu se„ souhrnným poplatkem“ ve výši 19 950 Kč zaplatit v týdenních splátkách ve výši 525 Kč, datum splatnosti žalobkyně určila na 25. 4. 2023. Žalovaný uhradil však pouze 11 655 Kč, tuto částku žalobkyně započetla na jistinu a na poplatek. Po žalovaném se domáhala zaplacení částky 29 295 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 26. 4. 2023 do zaplacení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalobkyně i žalovaný dali souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen OSŘ), bez nařízení jednání. 3. Soudem byl zjištěn následující skutkový stav. Ze smlouvy o úvěru má soud za prokázané, že tato byla uzavřena mezi účastníky dne [datum], žalovaný převzal finanční prostředky ve výši 21 000 Kč v hotovosti téhož dne a zavázal se uhradit žalobkyni souhrnný poplatek ve výši 19 950 Kč, a to 78 týdenních splátkách po 525 Kč. Souhrnný poplatek sestával z úroku v částce 6 930 Kč, poplatku za zpracování a doručení úvěru v částce 6 300 Kč, poplatku za hotovostní inkaso splátek v částce 6 720 Kč, dále se žalovaný zavázal k úrokové sazbě 63,33 % ročně. Žalovanému byla zaslána výzva k plnění, což dotvrzuje podací arch s uvedeným číslem poštovního doručovatele. 4. Soud po zhodnocení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen OZ). Soud posuzoval věc komplexně a všechna ujednání v dané smlouvě hodnotit v jejich vzájemných souvislostech, v provázanosti a i v souvislosti k dopadům, které uvedený obchod má. Předně je třeba uvést, že úrok byl sjednán v pevné výši 6 930 Kč po dobu trvání smlouvy 18 měsíců, byl však sjednán spolu s dalšími úhradami, konkrétně poplatkem za zpracování a doručení úvěru v částce 6 300 Kč, poplatkem za hotovostní inkaso splátek v částce 6 720 Kč, což dle názoru soudu není nic jiného, než další úrok v pevné výši. Soud po celkovém posouzení smlouvy nemohl dospět k jinému závěru, než že smlouva je jako celek smlouvou absolutně neplatnou dle § 588 OZ pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Již skutečnost, že při výši úvěru 21 000 Kč a splatnosti 78 týdnů, tedy cca 18 měsíců, byla ve smlouvě stanovena výše úroku přes 60 % ročně, dle názoru soudu dostačuje k absolutní neplatnosti smlouvy, zejména pokud je soudu ze své činnosti známo, že průměrná výše úroku u krátkodobých spotřebitelských úvěrů pohybovala pod 10 % ročně, tedy v tomto smluvním vztahu dosahuje mnohonásobku výše v té době obvyklé úrokové sazby pro srovnatelné úvěrové produkty. Připočetl-li soud i další částku 6 720 Kč za,,hotovostní inkaso splátek“, přičemž soud pro úplnost uvádí, že za úrok, tedy cenu užívání peněz, soud považuje veškeré náklady a není rozhodné, jak jsou v daném případě právní předchůdkyní žalobkyně nazvány, činila by výše úroku o další desítky % vyšší roční úrokovou sazbu. Judikatura soudů standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem v daném případě z ničeho nevyplývá. Jak navíc vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku, jak je tomu právě v daném případě. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy, je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Přihlédl-li soud tedy ještě ke skutečnosti, že smlouva byla sjednána adhézním způsobem, kdy žalovaný nemohl reálně nijak ovlivnit obsah smlouvy, pouze akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, a dále, že v předmětné smlouvě byla navíc sjednána ještě mluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž je zákazník v prodlení, pak soud po zhodnocení všech výše uvedených rozhodných okolností, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena povinnost žalobkyně, dospěl k závěru, že smlouva je jednoznačně podle ust. § 580 a § 588 OZ ujednáním nemravným a absolutně neplatným. 5. Vzhledem k výše uvedenému, kdy soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení dle ust. § 2991 OZ. Žalobkyni vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představujícího vyplacenou částku ve výši 21 000 Kč a úrok z prodlení v zákonem stanovené výši dle a to dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, a to ode dne, kdy byl žalovaný prokazatelně v prodlení s úhradou. Vzhledem k tomu, že žalovaný uhradil částku 11 655 Kč, byla tato částka z žalobkyní poskytnuté částky 21 000 Kč odečtena a soud přiznal ve výroku I. tohoto rozsudku žalobkyni nárok právě co do rozdílu těchto částek, tedy 9 345 Kč, a to včetně úroku z prodlení ve výši žalobkyní požadované, za dobu od 26. 4. 2023 do zaplacení, kdy právě od tohoto dne určeného v předžalobní výzvě byl žalovaný v prodlení s plněním. Z těchto důvodů bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. 6. Nárok na úhradu ostatních žalobou uplatněných nároků nevznikl, protože byly nárokovány na základě smluvních ujednání smlouvy, která byla shledána absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Ve zbývajícím rozsahu soud proto výrokem II. žalobu pro nedůvodnost a absenci právního titulu zamítl. 7. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. V dané věci byl úspěšnější žalovaný, u kterého soud žádné náklady řízení neshledal, proto bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.