11 C 194/2025-19 — Okresní soud v Chebu

Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku s tím, že mezi účastnicemi došlo dne , datum, k uzavření úvěrové smlouvy, na jejímž základě žalobkyně přenechala žalované peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč a žalovaná se je zavázala spolu se „souhrnným poplatkem“ ve výši 28 500 Kč zaplatit v týdenních splátkách ve výši 750 Kč, nicméně žalovaná uhradila na svůj závazek toliko 38 550 Kč, které žalobkyně započetla jednak na jistinu, jednak na poplatek. Žalobou tak uplatnila po žalované zaplacení částky 19 950 Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení, která sestává zjevně toliko z nesplacené části „poplatku“ (žalobkyně tvrdí, že na jistinu úvěru ve výši 30 000 Kč započetla splátky žalované ve výši 32 178 Kč, čímž sama potvrzuje, že se na úkor žalované obohatila).Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. K nařízenému jednání se žádná ze stran nedostavila.Z provedeného dokazování dospěl soud ke skutkovým závěrům shodným s uplatněnými tvrzeními, tedy že dne , datum, byla uzavřena úvěrová smlouva mezi žalobkyní a žalovanou, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaná se jej zavázala spolu s poplatkem ve výši 28 500 Kč uhradit v 78ti týdenních splátkách po 750 Kč. Ve smlouvě žalovaná současně potvrdila převzetí úvěru v hotovosti.Z hlediska právní kvalifikace nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu závazných závěrů judikatury odvolacího soudu (př. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 6. 2021, č. j. 25 Co 128/2021-45), jak předpokládá ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), neboť nosné důvody argumentačních závěrů odvolacího soudu dopadají i na právě řešenou věc. Předmětem zvláštní pozornosti soudu byla v této souvislosti ujednání o tzv. souhrnném poplatku, a to ve vzájemné souvislosti, neboť s částečnou výjimkou poplatku za hotovostní inkaso splátek, se jedná o skrytá ujednání o úhradě za dočasné přenechání peněžních prostředků v extrémně nepřiměřené výši, neboť pouze ve smlouvě uvedená úroková sazba ve výši 63,33 % ročně mnohonásobně přesahuje obvyklou úrokovou sazbu v době uzavírání smlouvy a limitně se blíží hranici tzv. lichvářského úroku, jak s ním pracuje trestněprávní judikatura, Kromě toho pak další extrémně vysoký „poplatek za zpracování a doručení úvěru“ (ve výši téměř 30 % úvěrové sumy) nepředstavuje žádnou specifickou službu, kterou by žalobkyně žalované poskytovala, nýbrž jde o zcela bazální náklady spojené se správou jakéhokoliv úvěru, které se běžně zahrnují do vyměřeného úroku. Jakkoliv ujednání o nepřiměřeně vysokém úroku by bylo možno hypoteticky při splnění dalších předpokladů korigovat s odkazem na ustanovení § 577 občanského zákoníku, zde k této korekci soud přistoupit nemohl, neboť za vadná lze považovat i další smluvní ujednání, když shora uvedené poplatky ve skutečnosti zastírají odměnu za dočasné přenechání peněžních prostředků (úrok), která je jimi dále navyšována z již tak extrémně nepřiměřené (základní) výše. Ujednání smlouvy je tak v souladu se závaznou judikaturou odvolacího soudu nutno posoudit jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoník), přičemž nelze shledat podklad k domněnce, že by úvěrující, která své podnikání zakládá na poskytování takto extrémně nevýhodných úvěrů, přistoupila k jejich poskytování za tzv. úrok obvyklý. Neplatnost ujednání o výši úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků tak zde působí neplatnost celé smlouvy, tudíž soud nároky žalobkyně posoudil dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku, podle něhož žalobkyni náleží pouze právo na vrácení toho, oč se žalovaná obohatila (§ 2991 odst. 1 občanského zákoníku). K obdobným důsledky by pak vedla aplikace ustanovení § 1813 ve spojení s ustanovením § 1815 občanského zákoníku, kdy ujednání o výši úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků lze hodnotit jako ujednání nepřiměřené ve spotřebitelské smlouvě, jestliže v posuzované věci úvěrující se pokusila prostřednictvím ujednání o nákladech a odměnách shora uvedených zastřít skutečnou výši úroku, tudíž se v tomto případě neuplatní zákaz přezkumu přiměřenosti ujednání o ceně, neboť to nebylo učiněno transparentním, srozumitelným a poctivým způsobem. To konkrétně znamená, že pokud úvěrující poskytla žalované prostředky ve výši 30 000 Kč a žalovaná dle žalobních tvrzení žalobkyni naopak zaplatila celkem 38 550 Kč, nelze žalobu považovat za důvodnou, naopak lze uvažovat o bezdůvodném obohacení na straně žalobkyně.Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, podle kterého by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení náleželo zcela úspěšné žalované proti neúspěšné žalobkyni, nicméně na straně žalované soud žádných nákladů řízení neshledal, tudíž rozhodl, jak uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.