11 C 212/2025-19 — Okresní soud v Chebu

Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku s tím, že mezi účastníky došlo dne , datum, k uzavření úvěrové smlouvy, na jejímž základě žalobkyně přenechala žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaný se je zavázal spolu se „souhrnným poplatkem“ ve výši 8 180 Kč zaplatit v týdenních splátkách ve výši 303 Kč, nicméně žalovaný uhradil na svůj závazek toliko 1 000 Kč, které žalobkyně započetla jednak na jistinu, jednak na poplatek. Žalobou tak uplatnila po žalovaném zaplacení částky 17 180 Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení, která sestává z nesplacené části jistiny ve výši 9 165 Kč a dále z nesplacené části „poplatku“ ve výši 8 015 Kč.Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. K nařízenému jednání se žádná ze stran nedostavila.Z provedeného dokazování dospěl soud ke skutkovým závěrům shodným s uplatněnými tvrzeními, tedy že dne , datum, byla uzavřena úvěrová smlouva mezi žalobkyní a žalovaným, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaný se jej zavázal spolu s poplatkem ve výši 8 180 Kč uhradit v 60ti týdenních splátkách po 303 Kč. Ve smlouvě žalovaný současně potvrdil převzetí úvěru v hotovosti a sjednal se žalobkyní povinnost doručování písemností jemu určených na adresu , adresa, , , adresa, . V řízení byla rovněž prokázána předžalobní výzva žalobkyně, která však nebyla adresována do sféry dispozice žalovaného (tj. na sjednanou doručovací adresu), nýbrž na adresu ohlašovny pobytu, kde se žalovaný již z povahy věci zdržovat nikdy nemohl a nelze tak uvažovat o doručení výzvy žalovanému.Z hlediska právní kvalifikace nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu závazných závěrů judikatury odvolacího soudu (př. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 6. 2021, č. j. 25 Co 128/2021-45), jak předpokládá ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), neboť nosné důvody argumentačních závěrů odvolacího soudu dopadají i na právě řešenou věc. Předmětem zvláštní pozornosti soudu byla v této souvislosti ujednání o tzv. souhrnném poplatku, a to ve vzájemné souvislosti, neboť s částečnou výjimkou poplatku za hotovostní inkaso splátek, se jedná o skrytá ujednání o úhradě za dočasné přenechání peněžních prostředků v extrémně nepřiměřené výši, neboť pouze ve smlouvě uvedená úroková sazba ve výši 70,89 % ročně mnohonásobně přesahuje obvyklou úrokovou sazbu v době uzavírání smlouvy a překračuje i hranici tzv. lichvářského úroku, jak s ním pracuje trestněprávní judikatura, Kromě toho pak další extrémně vysoký „poplatek za zpracování a doručení úvěru“ (ve výši téměř 30 % úvěrové sumy) nepředstavuje žádnou specifickou službu, kterou by žalobkyně žalovanému poskytovala, nýbrž jde o zcela bazální náklady spojené se správou jakéhokoliv úvěru, které se běžně zahrnují do vyměřeného úroku. Jakkoliv ujednání o nepřiměřeně vysokém úroku by bylo možno hypoteticky při splnění dalších předpokladů korigovat s odkazem na ustanovení § 577 občanského zákoníku, zde k této korekci soud přistoupit nemohl, neboť za vadná lze považovat i další smluvní ujednání, když shora uvedené poplatky ve skutečnosti zastírají odměnu za dočasné přenechání peněžních prostředků (úrok), která je jimi dále navyšována z již tak extrémně nepřiměřené (základní) výše. Ujednání smlouvy je tak v souladu se závaznou judikaturou odvolacího soudu nutno posoudit jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoník), přičemž nelze shledat podklad k domněnce, že by úvěrující, která své podnikání zakládá na poskytování takto extrémně nevýhodných úvěrů, přistoupila k jejich poskytování za tzv. úrok obvyklý. Neplatnost ujednání o výši úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků tak zde působí neplatnost celé smlouvy, tudíž soud nároky žalobkyně posoudil dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku, podle něhož žalobkyni náleží pouze právo na vrácení toho, oč se žalovaný obohatil (§ 2991 odst. 1 občanského zákoníku). K obdobným důsledky by pak vedla aplikace ustanovení § 1813 ve spojení s ustanovením § 1815 občanského zákoníku, kdy ujednání o výši úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků lze hodnotit jako ujednání nepřiměřené ve spotřebitelské smlouvě, jestliže v posuzované věci úvěrující se pokusila prostřednictvím ujednání o nákladech a odměnách shora uvedených zastřít skutečnou výši úroku, tudíž se v tomto případě neuplatní zákaz přezkumu přiměřenosti ujednání o ceně, neboť to nebylo učiněno transparentním, srozumitelným a poctivým způsobem. To konkrétně znamená, že pokud úvěrující poskytla žalovanému prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaný dle žalobních tvrzení žalobkyni zaplatil celkem 1 000 Kč, pak se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil o částku 9 000 Kč. Ke splatnosti nároku z bezdůvodného obohacení se ovšem vyžaduje realizaci výzvy k vydání bezdůvodného obohacení, která musí být doručena do sféry dispozice žalovaného. Žádnou takovou výzvu ovšem žalobkyně netvrdila, ani neprokazovala, kdy doložena byla pouze výzva zasílaná na adresu ohlašovny pobytu, tedy v přímém rozporu s ujednáním stran v úvěrové smlouvě. Výzva, která nebyla doručena do sféry dispozice protistrany, nemohla přivodit splatnost nároku z bezdůvodného obohacení a žaloba je tak předčasná (uplatněn nárok dosud nesplatný). Na tomto závěru přitom nemůže ničeho změnit ani doručení žaloby žalovanému (fikcí), neboť předpoklady procesněprávní a hmotněprávní účinného doručení se zásadním způsobem liší (tj. fikce procesně účinného doručení nemůže suplovat absenci reálného doručení do sféry dispozice smluvního partnera).Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, podle kterého by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení náleželo zcela úspěšného žalovaného proti neúspěšné žalobkyni, nicméně na straně žalovaného soud žádných nákladů řízení neshledal, tudíž rozhodl, jak uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.