15 C 114/2025-23 — Okresní soud v Chebu

Žalobou, doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 8. dubna tr., se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 11 394 Kč a 300 Kč s úrokem z prodlení podle výroku I. K odůvodnění žaloby uvedla, že žalovaný, jakožto vlastník/provozovatel nákladního automobilu, jiného než podle písmene r, s nejvyšší povolenou hmotností do 3 500 kg, registrační značky , SPZ, , VIN , VIN kód, , neměl v době od 26. března do 1. srpna 2024 sjednáno pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem tohoto vozidla, ačkoli je tato povinnost založena zákonem č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „ZPOPV“) za období do 31. března 2024 a zákonem č. 30/2024 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (dále jen „NZPOPV“) za období od 1. dubna 2024. S odkazem na § 4 odst. 1 a 5 ZPOPV, ve spojení s § 2 odst. 1 vyhlášky č. 205/1999 Sb. a § 45 odst. 2 a 4 NZPOPV, ve spojení s § 5 vyhlášky 69/2024 Sb., se tak žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení příspěvku 11 094 Kč za 129 dní a poplatku 300 Kč, spojeného s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek. Žalovaný totiž příspěvek nezaplatil, přestože k tomu byl písmeně vyzván dne 13. září 2024 se lhůtou pro zaplacení 60 dnů. Žaloba na zaplacení úroku z prodlení nebyla blíže odůvodněna.Soud v dané věci rozhodoval bez nařízení jednání v souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „OSŘ“) na základě předložených písemností a tvrzení žalobkyně. Žalovaný se totiž k žalobě ve stanovené lhůtě nevyjádřil ačkoli povinnost tvrzení a prokazování opaku, zejména k existenci nedoplatku příspěvku, mu ukládá § 101 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ.Při posouzení věci soud vycházel z právního názoru o tom, že v dané věci jde o občanskoprávní řízení a že soud má pravomoc v této věci rozhodnout, protože není jiný orgán, jemuž by zákonu tuto pravomoc svěřil. Tento závěr byl vyjádřen v usnesení (odvolacího) Krajského soudu v Plzni ze dne 29. března 2013, čj. 61 Co 148/2013-59, jímž bylo změněno rozhodnutí zdejšího soudu o zastavení řízení vedeném pod sp. zn. 115 EC 45/2011. V této souvislosti lze odkázat na jiné usnesení Krajského soudu v Plzni (jakožto soudu odvolacího v obdobné věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 EC 394/2010) ze dne , datum, , čj. 12 Co 99/201362, podle nějž je žalované plnění pojistným. V tomto smyslu tedy jde o soukromoprávní nárok.Mezinárodní příslušnost zdejšího soudu tedy vyplývá z čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech a vychází z místa bydliště žalovaného v době zahájení řízení. Zdejší soud tedy přistoupil k projednání věci.Problém je s určením rozhodného práva. Jakkoli označujeme žalovaný předmět plnění jako pojistné, nejde zjevně o závazek ze smlouvy. Proto na daný vztah nelze aplikovat nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). Nelze zřejmě ale ani aplikovat Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne , datum, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II), neboť to řeší jiné vztahy, než ten, který je předmětem tohoto řízení. Nejde totiž o náhradu škody, bezdůvodné obohacení, ale ani o nároky vyplývající z předsmluvní odpovědnosti, neboť mezi účastníky by k uzavření žádné smlouvy za řádného plnění všech povinností žalovaného nedošlo. Při nedostatku mezinárodní smlouvy mezi státy příslušnosti obou účastníků zbývá tedy dovodit, že rozhodným právem bude podle § 24 odst. 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, právo České republiky, protože je v nejužším vztahu s žalovaným nárokem, resp. z něj přímo vychází a jiné řešení by tedy nárok žalobce eliminovalo. Příjemcem žalovaného plnění je navíc osoba českého práva se sídlem v České republice, i žalovaný bydlí v České republice, předmětné vozidlo je registrováno ve stejném státě a k naříkanému provozu vozidla došlo také na území České republiky.Soud dospěl ke skutkovému zjištění, které odpovídá žalobním tvrzením. Domněnka vlastnictví žalobkyní uváděného osobního automobilu, resp. jeho provozování žalovaným vycházela ze sdělení Městského úřadu města , název, o zapsání žalovaného jako vlastníka v registru silničních vozidel ve smyslu § 4 odst. 2 ZPOPV, resp. § 6 odst. 2 NZPOPV. Dopis žalobkyně ze dne 13. září 2024 a doklad o podání k poštovní přepravě z téhož, pak dokládaly zaslání kvalifikované výzvy k placení žalovanému.Nárok žalobkyně na zaplacení příspěvku je zakotven v § 4 odst. 1 ZPOPV a § 45 odst. 2 NZPOPV. Jeho žalovaná výše odpovídala § 2 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 205/1999 Sb., ve spojení s § 4 odst. 5 ZPOPV, resp. § 5 odst. 1 písm. g) vyhlášky 69/2024 Sb., ve spojení s § 45 odst. 4 NZPOPV. Nárok na zaplacení (paušální náhrady) nákladů spojených s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek je zakotven v § 45 odst. 2 NZPOPV a jeho žalovaná výše odpovídala § 6 vyhlášky č. 69/2024 Sb., ve spojení s § 6 odst. 2 NZPOPV. Nárok na zaplacení úroku z prodlení vychází z § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „OZ“) a jeho žalovaná výše odpovídala § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.Výrokem I. proto soud uložil žalovanému zaplatit žalovaný příspěvek 11 094 Kč a paušální (náhradu) náklady spojené s mimosoudním vymáháním tohoto příspěvku 300 Kč, jakožto hmotněprávní příslušenství příspěvku ve smyslu § 513 OZ, a z těchto částek úrok z prodlení, když žalovaný se ocitl v prodlení s plněním peněžitého dluhu podle §§ 1968 a 1970 OZ, splatného podle výzvy věřitelky (ve smyslu § 1958 OZ, § 4 odst. 7 ZPOPV a § 46 NZPOPV). Lhůta pro placení byla stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ.Výrokem II. soud v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ přiznal procesně úspěšné žalobkyni právo na plnou náhradu nákladů řízení vynaložených k účelnému uplatnění jejího práva před soudem.Žalobkyně vynaložila (resp. lze očekávat, že vynaloží) k účelnému uplatnění svého práva před soudem v souladu s § 137 a ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ tyto náklady: na soudní poplatek v částce 800 Kč; na odměnu své zástupkyně, která je advokátkou (v souladu se závěry vyjádřenými mj. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2017, sp. zn. 25 Cdo 1750/2017; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soud jsou dostupná na www.nsoud.cz) počítanou v souladu s § 151 odst. 2 OSŘ podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis předžalobní výzvy a sepis a podání žaloby) po 400 Kč podle závěrů vyjádřených v odůvodnění usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. října 2022, čj. 10 Co 283/2022-35, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 281/2021, nebo ze dne 29. června 2022, čj. 14 Co 112/2022-67, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 154/2020) podle § 14b odst. 1 ve spojení s § 11 advokátního tarifu za uvedené úkony právní služby;; na provozní výdaje zástupkyně žalobkyně v paušální výši po 100 Kč za tyto úkony právní služby, a to podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, a to v souladu se závěry vyjádřenými např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo 196/2001; na odvod daně z přidané hodnoty z odměny a paušálních náhrad zástupkyně žalobkyně ve výši 21 % podle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) OSŘ a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.Celkem se tedy jedná o náklady 2 615 Kč, které je žalovaný povinen žalobkyni nahradit. O splatnosti náhrady těchto nákladů k rukám zástupkyně žalobkyně soud rozhodl podle § 149 odst. 1 OSŘ. Lhůta pro splnění této povinnosti byla také stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ.