17 C 184/2025-22 — Okresní soud v Chebu

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení částky uvedené v předmětu řízení v záhlaví tohoto rozsudku. Uváděla, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne , datum, smlouva o spotřebitelském úvěru č. , číslo, , na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 36 500 Kč, který následně žalované vyplatila převodem na účet. Smlouva o úvěru byla sjednána elektronicky prostřednictvím klientské zóny v souladu s článkem , číslo, smlouvy o úvěru, na čemž se smluvní strany dohodly a s čímž žalovaná souhlasila. Žalovaná se zavázala úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 5 475 Kč, prvá splátka byla splatná , datum, . Žalovaná se dostala se do prodlení se splátkou, jež byla splatná dne , datum, , proto žalobkyně zaslala žalované dvě upomínky a následně úvěr výzvou ze dne 21. 3. 2025 zesplatnila. Žalovaná uhradila celkem 16 425 Kč, kterou žalobkyně započtla na úrok. Žalobkyně nárokuje zaplacení jistiny ve výši 36 500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, dále úhradu nákladů na upomínkování v celkové výši 1 000 Kč za 2 upomínky dle čl. , číslo, odst. , číslo, předmětné smlouvy o úvěru. Žalované byla zaslána předžalobní výzva.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalobkyně i žalovaná daly souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen OSŘ), bez nařízení jednání.3. Z žalobkyní doložených listin zjistil soud následující skutkový stav.Z výše uvedené smlouvy o úvěru má soud za prokázané, že žalobkyně s žalovanou uzavřela dne , datum, smlouvu o úvěru, na jejímž základě pak žalované byl poskytnut úvěr ve výši 36 500 Kč, který byl žalované vyplacen na žalovanou uvedený účet, což je prokázáno výpisem z internetového bankovnictví žalobkyně. Ze smlouvy je zřejmé, že se žalovaná zavázala uhradit jistinu úvěru spolu s úrokem ve výši 15 % měsíčně v pravidelných měsíčních splátkách po 5 475 Kč. Celková částka, která měla být stran žalované uhrazena byla žalobkyní vyčíslena na částku 102 200 Kč sestávající z jistiny 36 500 Kč a úroku ve výši 65 700 Kč. RSPN byla stanovena na 436 %. Poslední splátka byla splatná dne , datum, . Žalobkyně uváděla, že žalovaná uhradila částku 16 425 Kč. Z předžalobní výzvy ve spojení s podacím lístkem ze dne 21. 3. 2025 je prokázáno odeslání předžalobní výzvy k plnění.4. Soud po zhodnocení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ“). Soud posuzoval smlouvu komplexně a všechna ujednání v dané smlouvě hodnotil v jejich vzájemných souvislostech, v provázanosti a i v souvislosti k dopadům, které uvedený obchod má. Předně je třeba uvést, že byl úrok sjednán ve pevné výši 65 700 Kč za dobu trvání smlouvy, tedy 12 měsíců. Již skutečnost, že při výši úvěru 36 500 Kč a splatnosti 12 měsíců činí výše úroku cca 180 % ročně, dle názoru soudu dostačuje k absolutní každé této smlouvy, zejména pokud je soudu ze své činnosti známo, že průměrná výše úroku ze spotřebitelského úvěru pro domácnosti s fixací od 1 do 5 let i do 1 roku v daném období činila kolem 10 %, tedy v tomto smluvním vztahu dosahuje 18 ti násobku výše v té době obvyklé úrokové sazby pro srovnatelné úvěrové produkty. Judikatura soudů považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být sice odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje, ta však v daném případě z ničeho nevyplývá ani k tomuto žalobkyně ničeho netvrdila. Zohlednil-li dále soud, že smlouva byla sjednána navíc adhezním způsobem, kdy žalovaná nemohla reálně vůbec nijak ovlivnit obsah smluv, pouze akceptovala formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní a dále s přihlédnutím k tomu, že pouze žalovaná byl stižena dle čl. , číslo, smlouvy další sankcí za porušení neplnění splátkové povinnosti, konkrétně smluvní pokutou, která byla navíc stanovena na samé horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru, včetně toho, že žádná smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena povinnost právní předchůdkyní žalobkyně, pak soud, po zhodnocení všech výše uvedených rozhodných okolností, dospěl k závěru, že smlouva je jednoznačně podle ust. § 580 a § 588 OZ ujednáním nemravným a absolutně neplatným. Při posuzování smlouvy soud vycházel z právního názoru z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 7. 2017, č. j. 25 Co 132/2017 – 77, rovněž č. j. 25 Co 360/2020-84 a č. j. 25 Co 84/2021-120, týkajících se nepřiměřené výše úroků a poplatků za poskytnutí peněžních prostředků, přičemž tato skutečnost vede k posouzení předmětné smlouvy jako neplatné.5. Vzhledem k výše uvedenému, kdy soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení dle ust. § 2991 OZ. Žalobkyni vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představujícího rozdíl mezi vyplacenou částkou 36 500 Kč a částkou 16 425 Kč, kterou žalovaná již uhradila, tedy ve výši 20 075 Kč a na zákonný úrok z prodlení ve výši stanovené zákonem z této částky, dle ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, a to ode dne, kdy byla žalovaná prokazatelně v prodlení s úhradou. Žalobkyně nárokovala zákonný úrok z prodlení od 5. 4. 2025, proto jí byl od tohoto data přiznán. Z těchto důvodů bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.6. Nárok na úhradu ostatních žalobou uplatněných nároků nevznikl, protože byly nárokovány na základě smluvních ujednání smlouvy, která byla shledána absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Ve zbývajícím rozsahu soud proto výrokem II. žalobu pro nedůvodnost a absenci právního základu zamítl.7. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 OSŘ, kdy soud v případě částečného úspěchu náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. V daném řízení byli účastníci při zohlednění příslušenství pohledávky úspěšní téměř ve shodné míře, proto bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.