10 C 108/2026-25 – Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku uvedenou v bodě I. výroku tohoto rozsudku. K odůvodnění žaloby uvedla, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností , právnická osoba, , a žalovaným došlo dne 20. 4. 2023 k uzavření Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě uzavřené Smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 49 000 Kč. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaný ve Smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku ve výši 62 282 Kč, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 47 241 Kč, částku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 10 202 Kč. S úrokovou sazbou ve výši 12 % ročně. Žalovaný se zavázal uhradit v hotovosti v 21. měsíčních splátkách po 5 300 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 20. 1. 2025. Žalovaný na předmětnou smlouvu uhradil částku 23 500 Kč. Pohledávka vyplývající z výše uvedené Smlouvy, včetně příslušenství, byla ze strany právního předchůdce žalobkyně postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 10. 2025 žalobkyni, a to s účinností ke dni 21. 10. 2025.2. Žalovaný se k podané žalobě nikterak nevyjádřil.3. Žalobkyně i žalovaný dali souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „OSŘ“), bez nařízení jednání.4. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že před podpisem smlouvy vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku 49 000 Kč. Na předmětný úvěr zaplatil žalovaný částku 23 500 Kč. Soud má za prokázané, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy o úvěru č. , hodnota, dne 20. 4. 2023 ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná.5. Za vadná považuje soud ujednání o výši poplatku za zpracování ve výši 1 500 Kč a poplatku za flexibilní a komfortní splácení ve výši 10 202 Kč, ve spojení se sjednaným úrokem v částce 62 282 Kč, když žalovaný se na poskytnutou jistinu úvěru ve výši 49 000 Kč zavázal uhradit úrok včetně poplatků ve výši 62 282 Kč, tedy celkem částku 111 282 Kč, při sjednané splatnosti závazku v délce 21 měsíců. Dále je ve smlouvě uvedeno, že úroková sazba činí 86 % ročně. V článku 6., 6.1. byla dále sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž se žalovaný ocitne v prodlení. V článku 6., 6.3., 6.4. byly sjednány další poplatky jakožto paušalizovaná náhrada nákladů za vyhotovení a odeslání upomínek. Pokud přitom právní předchůdkyně žalobkyně určuje poplatky ve shora uvedené výši, pak je zřejmé, že v případě těchto „poplatků“ nejde o nic jiného než o další formu úroku. Úrokem se přitom rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. V dané smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen pevný úrok ve výši 86 % ročně, avšak s ohledem na poplatky a úrok se jednalo o úrok ještě ve vyšší výši, v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba spotřebitelských úvěrů se splatností nad 1 rok do 5 let pohybovala okolo 9,75 % ročně, tj. sjednaná úroková sazba tuto převyšuje více jak 8,8 x. Nelze přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o úvěru často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci musel poskytovat věřiteli nepřiměřené nebo dokonce "lichvářské" úroky. Soud zároveň poukazuje na to, že judikatura soudů standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Žalovaný akceptovala formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně, jejíž obsah nemohla reálně nijak ovlivnit. Soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižena i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena právní předchůdkyní žalobkyně, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí, a tedy jednáním neplatným.6. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 ObčZ. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodné obohacení představující vyplacenou částku ve výši 49 000 Kč a žalovaný uhradil částku 23 500 Kč, výrokem I. tak soud žalobě co do částky 25 500 Kč vyhověl, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 ObčZ. Z judikatury Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009 sp. zn. 30 Cdo 3722/2007 vyplývá, že má-li být bezdůvodné obohacení vydáno v penězích a nesplní-li dlužník svoji platební povinnost včas, má věřitel právo požadovat též úroky z prodlení. Z těchto důvodu soud žalobě vyhověl, a to co do částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku, a to včetně požadavků na úrok z prodlení, jež jsou v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., respektive žalobkyně tyto požadovala v nižší výši než zákonem uvedené. Nicméně soud je toho názoru, že žalovaný se s ohledem na výše uvedené dostal do prodlení až dnem 1. 2. 2026, když dne 16. 1. 2026 byla žalovanému zaslána předžalobní výzva, v níž mu byla stanovena lhůta k plnění do 31. 1. 2026.7. Soud je toho názoru, že žalobkyně řádně prověřila úvěruschopnost v souladu s ustanovením § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně zjistila, že ze zákaznické karty ze dne 20. 4. 2023 se podává, že právní předchůdce žalobkyně ověřil před uzavřením Smlouvy o zápůjčce č. , hodnota, majetkovou situaci žalovaného z daňového přiznání (2022). Současně si z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřil, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení. S ohledem na informace, které žalovaný uvedl, zejména že je zaměstnán jako podnikatel-OSVČ, jeho měsíční příjem činí 29 980 Kč, žije v nájmu, nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě, nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti, dále s ohledem na výši jeho příjmu a výši požadované zápůjčky dospěl právní předchůdce žalobkyně k názoru, že schopnost žalovaného splácet tuto zápůjčku je dostatečná.8. Výrokem II. soud rozhodl tak, že ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy o úvěru jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající v úrocích a poplatcích nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala.9. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 z. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že větší poměr úspěchu byl na straně žalovaného, který však žádné náklady neuplatňoval a ani mu dle názoru soudu žádné nevznikly, rozhodl soud tak, že žádnému z účastníků toto právo nenáleží.