Okresní soud v Chebu 11 C 104/2026-28 – Náklady řízení

o zaplacení 13 934,65 Kč s příslušenstvím

Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku s tím, že její právní předchůdkyně, společnost , právnická osoba, . (dále též „úvěrující“) žalovanému zřídila službu , Anonymizováno, účet, k jejímuž užívání se žalovaný zaregistroval dne , datum, a byl mu zřízen úvěrový limit, v jehož rámci mohl využívat „, Anonymizováno, kartu“ nebo „, Anonymizováno, tlačítko“ jako platební metodu v partnerských eshopech nebo sjednat odložení kupní ceny realizovaných nákupů na jednotlivé splátky. Žalovaný měl přitom povinnost hradit každý měsíc splátku ve výši min. 10 % částky neuhrazeného čerpání a v případě prodlení s úhradou těchto závazků zaplatit úvěrující úrok z prodlení, poplatek z prodlení, dále smluvní pokutu a také částku nákladů spojených s vymáháním pohledávky. Žalobkyně se tak v řízení domáhala zaplacení dlužné jistiny čerpaných prostředků ve výši 8 703,78 Kč, dále poplatků z prodlení vyúčtovaných v říjnu až prosinci 2024 v souhrnné výši 2 822 Kč, smluvní pokuty kapitalizované za období od 16. 11. 2024 do 13. 10. 2025 v souhrnné výši 2 108,87 Kč a dále náhrady nákladů spojených s vymáháním pohledávky ve výši 300 Kč, to vše spolu se zákonným úrokem z prodlení z dlužné jistiny.Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil a neučinil tak žádné ze žalobních tvrzení nesporným. K nařízenému jednání se žádná ze stran nedostavila, čímž se obě strany připravily o možnost poučení soudem dle ustanovení § 118a občanského soudního řádu, které se poskytuje zásadně při jednání v návaznosti na provedené dokazování, které se rovněž provádí výhradně při jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soud České republiky ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, včetně rozsáhlé navazující judikatury téhož soudu). Soud nemá ve sporném řízení prostředky k tomu, aby kteroukoliv ze stran k účasti na jednání přinutil a je povinen rozhodovat při jediném jednání.Z oznámení o postoupení pohledávky vyplynulo tolik, že úvěrující uzavřela se žalobkyní postupní smlouvu, jejímž předmětem učinila své tvrzené pohledávky za žalovaným ze smlouvy ke službě , Anonymizováno, účet ze dne , datum, . Dále lze mít za prokázané, že úvěrující vyhotovila návrh smlouvy ke službě , Anonymizováno, účet ze dne , datum, , podle kterého měla žalovanému poskytnout úvěrový rámec ve výši 3 000 Kč oproti úhradě úroku uvedeného v obchodních podmínkách, kdy splátka měla činit 10 % všech dosud neuhrazených čerpání. V případě prodlení docházelo dle návrhu k zesplatnění všech vyúčtování a žalovaný měl hradit blíže nespecifikované účelně vynaložené náklady a smluvní pokutu. Dále lze mít za prokázané, že úvěrující vyhotovila návrh smlouvy o splátkovém režimu ze dne 6. 2. 2024, na jejímž základě měla žalovanému poskytnout úvěr ve výši 14 000 Kč, který měl žalovaný hradit spolu s úrokem ve výši 38,9 % ročně v měsíčních splátkách po 1 402,10 Kč. V případě prodlení měl žalovaný hradit též úrok z prodlení, smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky a také účelně vynaložené náklady (vzrůstající částka dle dní v prodlení). Nároky z této druhé smlouvy v notifikaci postoupení absentují.Na druhou stranu soud nemá vůbec za prokázané uzavření úvěrové smlouvy, kdy podle žalobkyně došlo k elektronickému podpisu, což zřejmě mělo být vyjádřeno nápodobou podpisu žalovaného na kopii návrhu smlouvy zvoleným grafickým fontem. Ze žádného navrženého a provedeného důkazu ovšem neplyne, že by úvěrující jednala právě se žalovaným a že by právě žalovaný, jak je označen v žalobě, v elektronické podobě vyjádřil vůli být vázán obsahem předložených listin. V současnosti již řadu let funguje rozvinutý trh s osobními údaji spotřebitelů a kopiemi jejich osobních dokladů a soudy jsou stále častěji konfrontovány s důsledky zneužívání těchto (v rámci informační společnosti) vysoce ceněných komodit. Z využití prostředků elektronické komunikace plynou podnikatelům na úvěrovém trhu oproti stavu předchozímu zcela bezprecedentní výhody spojené s masovým poklesem transakčních nákladů úvěrových obchodů, což představuje klíčový faktor jejich současného boomu, jak v počtu poskytovatelů, tak v objemu úvěrových prostředků. Z ničeho ovšem nevyplývá, že by u takových obchodů mělo dojít k ponížení standardu důkazního břemene a že by úvěrové společnosti bylo zproštěny povinnosti ověřovat totožnost osob, se kterými jednají, za účelem efektivního předcházení rizika zneužití osobních údajů jiných osob k majetkovému prospěchu. Za další je třeba zdůraznit, že žalobkyně žádným způsobem neprokázala čerpání tvrzených úvěrových prostředků ze strany žalovaného, tedy nad rámec vlastních neautorizovaných výpisů úvěrující, jejichž důkazní přínos má spočívat v tom, že si v nich úvěrující sama stvrzuje, že je věřitelem svého dlužníka a kolik jí takový dlužník dluží. V řízení se neobjevil jediný objektivní důkazní prostředek, z něhož by bylo možno dovodit, že to byl právě žalovaný, kdo jakýmkoliv způsobem čerpal nějaké úvěrové prostředky, ať již užitím jakési „, Anonymizováno, karty“, jejíž předání žalovanému žalobyně netvrdila, ani neprokazovala, nebo sjednáním nějakých obchodů v „partnerských e-shopech“, kdy by žalovanému byly reálně dodány nějaké služby nebo zboží, za které by sama úvěrující obchodníkovi zaplatila. Pokud nebyl prokázán převod peněžních prostředků k úhradě kupní ceny na účet prodejce (es-hopu), pak nebyl prokázán základní předpoklad úspěšnosti jakékoliv žaloby z úvěrového vztahu (srov. př. Drápal, Bureš a kol.: Občanský soudní řád I., Komentář, 1. vydání 2009, C. H. Beck, s. 862), neboť z úvěrové smlouvy plyne toliko závazek k poskytnutí úvěru na žádost žalovaného. Jak již bylo uvedeno, žalobkyně ovšem neprokázala ani uzavření úvěrové smlouvy se žalovaným, ani sjednání nějakých obchodů ze strany žalovaného (resp. zadání příkazu k úhradě ze strany žalovaného formou užití karty jako platebního prostředku), ani pokyn žalovaného k realizaci úhrady kupní ceny v právním rámci smlouvy o splátkovém režimu a za čtvrté pak ani samotné plnění úvěrující podle takého pokynu žalovaného. Při nečinnosti žalovaného pak platí, že žalobkyně musí prokazovat veškeré rozhodné skutečnosti uplatněné právo (nárok) zakládající, a to v celém rozsahu žalobních tvrzení a žalobního nároku. Žalobkyně ovšem soudu k důkazu doložila toliko úvěrující společností generovanou interní dokumentaci k úvěrovému případu, ve které nelze identifikovat jakýkoliv náznak vlastní aktivity nebo alespoň vědomí žalovaného nebo nezúčastněné třetí osoby, který by verifikoval byť jen část údajů zachycených v takových interních přehledech. Pro neunesení důkazního břemene v otázce uzavření úvěrové smlouvy i čerpání úvěrových prostředků tak soud žalobu zamítl zcela, neboť pak nelze mít za důvodné ani nároky odvozené. Nad rámec uvedeného pak lze konstatovat, že z žádného z provedených důkazu nevyplynulo, že by úvěrující provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného, že by od žalovaného v této souvislosti vyžádala nějaké konkrétní údaje a že by takové vyžádané konkrétní údaje následně ověřovala (popis obecných principů ověřování úvěruschopnosti doplněný o výňatky z textu zákona, judikatury a odborné literatury nemá s posouzením úvěruschopnosti konkrétního klienta společného ničeho a soudu nejsou zřejmé důvody jeho předkládání, zvláště pokud jde opět o rovinu pouhých tvrzení).Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, podle kterého zcela úspěšnému žalovanému náleží právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšné žalobkyni, nicméně na straně žalovaného soud žádné náklady řízení neshledal.