11 C 60/2026-16 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaný dne , datum, uzavřel s předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., smlouvu o úvěru č. , identifikace, , na jejímž základě poskytla úvěrující žalovanému peněžní prostředky ve výši 22 tis. Kč, které se žalovaný zavázal úvěrující vrátit ve 14ti měsíčních splátkách po 2 921 Kč spolu s úrokem v pevné výši 1 116 Kč a dále spolu s paušálními úhradami za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 10 780 Kč a za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 3 038 Kč a za umožnění plnění splátek v hotovosti v místě bydliště žalovaného ve výši 3 960 Kč. Žalovaný ovšem splátky nehradil řádně a včas a úvěrující vzniklo právo na úhradu nesplacené jistiny, nesplacených úhrad za služby shora uvedené a smluvní pokuty. Předmětnou pohledávku dne 12. 3. 2025 původní věřitelka postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalovaném domáhala úhrady nedoplatku jistiny úvěru ve výši 18 981,04 Kč, nedoplatku pevného úroku ve výši 530,38 Kč, nedoplatku úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 9 082 Kč, nedoplatku úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 604,14 Kč, nedoplatku úhrady za inkasní službu v bydlišti žalovaného ve výši 1 414,29 Kč, smluvní pokuty za prodlení žalovaného kapitalizovaného ve výši 2 553,59 Kč, dále úroku ve výši 8 % ročně z dlužné jistiny od 9. 9. 2024 do zaplacení a také úroku z prodlení v zákonné výši kapitalizovaného za dobu „od prodlení“ do 20. 2. 2025 ve výši 210,37 Kč a dále ve stejné výši z částky 19 511,42 Kč (sestávající z jistiny úvěru a z kapitalizovaného úroku) od 9. 9. 2025 do zaplacení.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Se souhlasem stran soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání, kdy ve věci šlo toliko o právní posouzení uplatněných, přičemž s právním názorem soudu byla žalobkyně seznámena z předchozích rozhodnutí v obdobných věcech.3. Provedeným dokazováním lze mít za prokázané skutečnosti odpovídající žalobním tvrzením, tedy že dne , datum, byla uzavřena smlouva o úvěru mezi žalovaným a společností , právnická osoba, ., která poskytla žalovanému úvěr ve výši 22 000 Kč a žalovaný se zavázal zaplatit úrok ve výši 1 116 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 10 780 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 3 038 Kč a inkasní poplatek ve výši 3 960 Kč. Souhrn úvěru a nákladů se žalovaný dle smlouvy zavázal uhradit ve 14ti měsíčních splátkách po 2 921 Kč a dále se zavázal uhradit úvěrující smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky pro případ prodlení s úhradou sjednaných splátek. Ve smlouvě žalovaný současně potvrdil převzetí úvěrových prostředků v hotovosti. Nabytí pohledávek ze shora uvedené úvěrové smlouvy, a tedy i aktivní věcnou legitimaci žalobkyně v řízení dokládá předložená postupní smlouva, vč. přílohy a notifikace postoupení. Prokázána byla rovněž předžalobní výzva zaslaná žalovanému.4. Z hlediska právní kvalifikace nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu závazných závěrů ustálené judikatury odvolacího soudu (př. rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2021, č. j. 64 Co 127/2021-58, ze dne 15. 6. 2021, č. j. 64 Co 122/2021-53, ze dne 26. 5. 2021, č. j. 25 Co 106/2021), jak předpokládá ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). K tomu je pak nutno v kontextu sjednaných nároků na jednotlivé „úhrady“ upozornit na smluvní ujednání, podle kterých byl jednak sjednán extrémně vysoký „poplatek za poskytnutí úvěru“ dosahující 50 % úvěrové jistiny, aniž by bylo ze smlouvy vůbec zřejmé, jaké specifické protislužby by se mělo žalovanému oproti takové extrémní úhradě vůbec dostávat, neboť administrování úvěru náleží mezi bazální úkony spojené s poskytováním úvěru za odměnu v podobě úroku, který samozřejmě nezahrnuje pouze čistý zisk, nýbrž zisk spolu s náklady. Pokud se tedy ve standardní finanční praxi běžné administrování úvěru vřazuje do nákladů zahrnutých již v samotném úroku, jehož průměrná výše v r. 2024 u neúčelových spotřebitelských úvěrů zásadním způsobem nepřekročila hranici 10 % p. a., pak to nutně generuje otázku, jakou zásadní protislužbu úvěrující žalovanému oproti takto extrémní úhradě poskytla, a to dokonce tak zásadní, že její hodnota desetinásobně (500 % navýšení) překročila vlastní odměnu úvěrující za dočasné přenechání peněžních prostředků (úrok), ačkoliv právě taková odměna daný vztah jako úvěrový vůbec definuje. Přesto je posuzovanou smlouvou takový atribut úvěrové smlouvy odsunut do zcela marginální pozice ve srovnání s „úhradou za poskytnutí úvěru“, kterou nadto ani nelze obsahově odlišit formálně-rétorické kategorie „nákladů na vyhodnocení úvěru“. Ani za tuto další úhradu, celkem s předchozí již přesahující 60 % čerpaného úvěru, žalovaný od úvěrující očividně nic zvláštního neobdržel, nad rámec pouhého čerpání úvěru. Za daných okolností je tak s přihlédnutím k poznatkům z vlastní činnosti soudu, založené na důvěrné mnohaleté znalosti praxe dané úvěrující, jak je patrna z rozhodování desítek věcí téže úvěrující u nadepsaného soudu, očividné, že uvedené poplatky (úhrady) v sobě skrývají též blíže neurčitelnou část odměny (resp. jde o cenu dočasného přenechání peněžních prostředků jako celek) za dočasné přenechání peněžních prostředků (tj. ve smyslu toho, jak jsou považovány některými rozhodnutími odvolacího soudu za „fiktivní“), neboť v realitě spotřebitelského práva se tím bez dalšího ocitáme v rovině netransparentního a nepoctivého jednání podnikatele vůči laickému spotřebiteli. Důsledky takového jednání jsou pro podnikatele fatální, mj. se tím připravuje o výjimku z přípustnosti přezkumu přiměřenosti ujednání spotřebitelské smlouvy dle ustanovení § 1813 věta druhá občanského zákoníku, především však je nutno netransparentní a nepoctivé jednání považovat za protiprávní a pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku absolutně neplatné (§ 588 občanského zákoníku), kdy naprostou rezignaci na základní zásady spotřebitelského práva (jasné a poctivé jednání podnikatele vůči spotřebiteli) lze považovat za rozpornou s veřejným pořádkem, na němž spočívá český právní řád. Úprava spotřebitelského práva nepřipouští, aby podnikatel zastíral ujednání o odměně za dočasné přenechání peněžních prostředků (tj. ujednání o úroku) jeho rozmělněním do dalších položek v podobě „poplatků“ a „úhrad“ za prakticky vykonstruované služby, které reálně spotřebiteli neposkytuje a které spotřebiteli nepřináší žádnou přidanou hodnotu. Ve skutečnosti tak úvěrující poskytovaný úvěr úročí sazbou kvantitativně na hranici lichvy ve smyslu trestněprávní judikatury. Lze připomenout, že průměrná úroková sazba pro střednědobé spotřebitelské úvěry v červenci 2024 činila 9,2 % ročně (jde samozřejmě rovněž v těchto případech o úvěru poskytované „velmi rychle“ a bez zajištění, jak je dnes naprosto běžné), tedy v posuzované smlouvě sjednaná odměna za dočasné přenechání peněžních prostředků mnohonásobně přesahuje hranici extrémní nepřiměřenosti ve smyslu judikatury vrcholných soudů. Přitom je zcela lhostejné, jaké formální názvy (nálepky) úvěrující ve svých smlouvách odměně za dočasné přenechání peněžních prostředků v podstatě nahodile přiřadí (nalézací soudy byly pochopitelně v průběhu letité praxe konfrontovány s nejrůznějšími kombinacemi recyklovaného výrazového instrumentária). Smlouva je tak pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatná jako celek a podle ustanovení § 2993 občanského zákoníku jsou si strany povinny navzájem vrátit to, co podle smlouvy plnily, a to v rozsahu, v němž obohacení trvá (§ 3000 občanského zákoníku). To konkrétně znamená, že pokud úvěrující poskytla žalovanému prostředky ve výši 22 000 Kč a žalovaný dle žalobkyně na své závazky z neplatné smlouvy uhradil toliko 6 000 Kč, pak žalobkyni náleží částka 16 000 Kč, včetně příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení z přiznané částky ode dne následujícího po uplynutí lhůty v předžalobní výzvě, kterou lze považovat za uplatnění nároku na vydání obohacení. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl, neboť nároky jí uplatněné postrádají oporu v platném právu. Nad rámec výše uvedeného je třeba doplnit, že nalézacímu soudu známo žádné rozhodnutí dovolacího soudu, které by pro spotřebitelské úvěry tolerovalo jakési „dvojnásobné až trojnásobné navýšení obvyklého úroku“. Pokud bývá v této souvislosti odkazováno (jak v podáních žalobců, tak v rozhodnutích soudů) na konkrétní rozhodnutí, pak šlo vždy o výjimečné připuštění takové tolerance pro nespotřebitelské úvěry a půjčky (mezi fyzickými osobami navzájem, mezi podnikateli navzájem). To se ovšem už pohybujeme v úplně jiné oblasti práva a je vhodné studovat judikaturu v kompletní podobě, nikoliv z jednotlivých vět vytržených záměrně ze souvislosti.5. Výrok o nákladech řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého převážně úspěšnému žalovanému vzniklo vůči žalobkyni právo na náhr