16 C 83/2026-15 – Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částky s příslušenstvím uvedené pod bodem I. a II. výroku tohoto rozsudku. Žalobu odůvodnila tím, že uzavřela s žalovaným dne 19. 11. 2023 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč, který měl žalovaný splácet spolu se souhrnným poplatkem ve výši 12 270 Kč v týdenních splátkách po 455 Kč, a to tak, že první splátka měla být uhrazena do sedmi dnů od podpisu smlouvy a každá další splátka vždy do sedmého dne od předchozí splátky. Při podpisu smlouvy žalovaný převzal částku 15 000 Kč. Ze sjednaných splátek zaplatil 5 000 Kč, které žalobkyně započetla na půjčenou jistinu v poměru 83,47 % a na souhrnný poplatek v poměru 16,53 %. Vedle toho se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši od doby předepsané splatnosti smlouvy, tedy od 13. 1. 2025.2. V daném případě jde s ohledem na státní občanství žalovaného o řízení s cizím prvkem. Protože bydliště žalovaného je na území České republiky, vyplývá mezinárodní příslušnost zdejšího soudu z čl. 4 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Zdejší soud tedy přistoupil k projednání věci.3. Rozhodným právem pro posouzení věci je v souladu s čl. 6 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), právo České republiky, neboť obvyklé bydliště žalovaného bylo na území České republiky.4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.5. Žalobkyně i žalovaný dali souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), bez nařízení jednání.6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , číslo, bylo zjištěno, že tato byla uzavřena dne 19. 11. 2023 mezi žalobkyní a žalovaným, a na jejím základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal uhradit žalobkyni spolu s jistinou souhrnný poplatek ve výši 12 270 Kč, tedy celkovou částku 27 270 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 455 Kč po dobu 60 měsíců. Z obsahu smlouvy vyplývá, že žalovaný převzal v den uzavření smlouvy v hotovosti peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, což žalovaný svým podpisem stvrdil. Dle předmětné smlouvy činí úrok 70,89 % a RPSN činí 212,77 %. Žalobkyně vyzvala žalovaného před podáním žaloby k zaplacení dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 5. 8. 2025, která byla žalovanému zaslána téhož dne, jak vyplynulo z podacího archu. Povinnost tvrdit a povinnost prokázat, že došlo k zaplacení částky, resp. že je zde jiná skutečnost, kvůli níž pohledávka, uplatněná žalobkyní neexistuje, leží ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. a § 120 odst. 1 o.s.ř. na žalovaném. Žalovaný však ani jednu z těchto povinností nesplnil.7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.9. Podle § 2991 odst. 2 o.z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.10. Shora zjištěný skutkový stav soud po právní stránce posoudil následovně. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 19. 11. 2023 uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 o.z., nicméně soud shledal, že předmětná úvěrová smlouva je absolutně neplatná, neboť se zjevně příčí dobrým mravům. K tomuto závěru vedly soud následující skutečnosti. Smluvní strany si v úvěrové smlouvě sjednaly poplatek za poskytnutí peněžních prostředků ve výši 12 270 Kč. Soud se zabýval povahou tohoto poplatku a shledal, že se nejedná o poplatek odpovídající reálně poskytnutým službám, nýbrž jde o odměnu za poskytnutí peněžních prostředků. Tento poplatek lze tedy ve své podstatě považovat za cenu poskytnutých peněz, a tedy za úrok. V projednávané věci tak byl sjednán úrok, který dosahuje 82 % poskytnuté jistiny, nutno přitom podotknout, že tento byl sjednán za dobu 30 dnů. Taková výše úroku nemůže ve světle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp.zn. 33 Odo 234/2005, sp.zn. 21 Cdo 1484/2004 a sp.zn. 33 Odo 236/2005) obstát. Soud s ohledem na extrémně vysoký úrok, uzavřel, že se předmětná úvěrová smlouva zjevně příčí dobrým mravům, a proto je absolutně neplatná ve smyslu § 588 o.z., kdy soud k takové neplatnosti přihlédne i bez návrhu.11. Protože soud shledal absolutní neplatnost uzavřené smlouvy, posoudil soud nárok žalobkyně podle ustanovení o bezdůvodném obohacení ve smyslu § 2991 a násl. o.z. Vzhledem k tomu, že žalovaný obdržel peněžní prostředky na podkladě neplatné smlouvy, získal majetkový prospěch plněním bez právního důvodu ve smyslu § 2991 odst. 2 o.z., čímž se na úkor žalobkyně ve smyslu citovaného ustanovení obohatil, a je podle § 2991 odst. 1 o.z. povinen žalobkyni vydat to, oč se obohatil. Žalovaný na svém dluhu, dle tvrzení žalobkyně, uhradil částku 5 000 Kč. Žalovaným nebylo tvrzeno, ani prokázáno, že by uhradil více, proto soud zavázal žalovaného k zaplacení částky 10 000 Kč, která odpovídá rozdílu získaného majetkového prospěchu na straně žalovaného a částek již žalovaným zaplacených. Žalobkyni vzniklo rovněž právo na úrok z prodlení podle § 1970 o.z., neboť se žalovaný dostal do prodlení s úhradou peněžitého dluhu. Soud proto žalobě vyhověl i co do úroku z prodlení, který žalobkyni přiznal v jí požadované výši, dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., za dobu od 15. 8. 2025 do zaplacení. Žalobkyně totiž prokázala, že dne 5. 8. 2025 zaslala žalovanému předžalobní výzvu, přičemž tato byla žalovanému doručena v souladu s § 573 o.z. třetí pracovní den po odeslání, tedy 8. 8. 2025. Ve výzvě byla žalovanému poskytnuta lhůta k plnění v délce sedmi dnů, která počala běžet dnem obdržení výzvy. Od 15. 8. 2025 tak nastalo prodlení na straně žalovaného, proto byl žalobkyni přiznán úrok z prodlení od tohoto data. Lhůta k plnění byla v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. stanovena v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.12. Výrokem pod bodem II. pak soud zamítl žalobu ve zbylém rozsahu, neboť uplatněné nároky vyplývají ze smlouvy, která je absolutně neplatná.13. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Vzhledem k tomu, že větší úspěch ve věci měl žalovaný, na jehož straně soud nezjistil vznik nákladů řízení, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.