17 C 295/2025-23 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se podanou žalobou ve znění jejího doplnění domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku uvedenou v záhlaví tohoto rozsudku s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tvrzením, že dne , datum, uzavřel žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, , Smlouvu o úvěru č. , číslo, , na jejímž základě převzal žalovaný finanční hotovost ve výši 15 000 Kč. Spolu s jistinou úvěru se žalovaný zavázal uhradit příslušenství úvěru za dobu jeho trvání, spočívající v úroku v pevné výši 761 Kč, úhradě za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 7 350 Kč, nákladech za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 077 Kč a částky 2 700 Kč za umožnění platit splátky v hotovosti v místě svého bydliště. Celkově se tak žalovaný zavázal k úhradě částky ve výši 27 888 Kč, a to formou 14 ti měsíčních splátek ve výši 1 992 Kč. Splatnost poslední splátky připadla na , datum, . Žalovaný uhradil po uzavření smlouvy celkově částku 4 000 Kč, která byla právní předchůdkyní žalobkyně započtena ve výši 2 058,38 Kč na jistinu, ve výši 193,37 Kč na úrok, ve výši 1 066 Kč na úhradu za poskytnutí úvěru, ve výši 296,54 Kč na vyhodnocení úvěru a ve výši 385,71 Kč na inkasní poplatek. Žalovanou částku pak tvoří jistina ve výši 12 941,62 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok 567,63 Kč za dobu trvání smlouvy, nesplacený poplatek za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy v částce 6 284 Kč, nesplacené náklady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu v částce 1 780,46 Kč, nesplacený poplatek za umožnění platit splátky v hotovosti v místě svého bydliště v částce 2 314,29 Kč a smluvní pokutu ve výši 7 500 Kč vypočtenou jako 0,1 % denně z dlužné částky od 22. 4. 2023 do 11. 9. 2024. Dále žalobkyně požadovala kapitalizovaný úrok z dlužné jistiny 1 347,05 Kč za dobu od 22. 4. 2024 do 20. 2. 2025 a dále z jistiny kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení od prodlení žalovaného do 20. 2. 2025 a dále úrok ve výši 8 % ročně z dlužné jistiny 12 941,62 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení, a dále zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 13 509,25 Kč (jistina 12 941,62 Kč + úrok 567,63 Kč) od 21. 2. 2025 do zaplacení. Dne , datum, byla mezi původním věřitelkou a žalobkyní uzavřena Smlouva o postoupení pohledávek, o čemž byla žalovaná vyrozuměna. Žalované byla zaslána předžalobní výzva.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalobkyně i žalovaný dali souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen OSŘ), bez nařízení jednání.3. Z žalobkyní doložených listin zjistil soud následující skutkový stav. Ze smlouvy o úvěru č. , číslo, , má soud za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena úvěrová smlouva, na jejímž základě převzal žalovaný finanční hotovost ve výši 15 000 Kč, spolu s jistinou úvěru se žalovaný zavázal uhradit příslušenství úvěru za dobu jeho trvání, konkrétně v úroku ve výši 761 Kč, v poplatku spočívajícím v úhradě za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 7 350 Kč, nákladech za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 077 Kč a částky 2 700 Kč za umožnění platit splátky v hotovosti v místě svého bydliště. Celkově se tak žalovaný zavázal k úhradě částky ve výši 27 888 Kč, a to formou 14 ti měsíčních splátek ve výši 1 992 Kč. Splatnost poslední splátky připadla na , datum, . Pro případ řádného nesplácení úvěru byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky denně. Ze smlouvy o postoupení pohledávky ve spojení s její přílohou a oznámením o postoupení pohledávky má soud prokázánu aktivní legitimaci žalobkyně. Odeslání předžalobní výzvy má soud za prokázané podacím lístkem poštovního doručovatele ze dne 17. 7. 2025. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný uhradil celkem 4 000 Kč.4. Soud po zhodnocení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ“). Soud posuzoval věc komplexně a všechna ujednání v dané smlouvě hodnotil v jejich vzájemných souvislostech, v provázanosti a i v souvislosti k dopadům, které uvedený obchod má. Předně je třeba uvést, že úrok byl v daném případě sjednán v pevné výši 761 Kč, byl však sjednán spolu s dalšími úhradami, konkrétně s „úhradou za poskytnutí úvěru“ ve výši 7 350 Kč, což dle názoru soudu není nic jiného, než další úrok v pevné výši (soud považuje za úrok veškeré náklady, které musí být vynaloženy a smlouva mohla být uzavřena), takže výše úroku dosahuje již částky 8 111 Kč. Přihlédne-li dále soud ke sjednané částce za ,,náklady na vyhodnocení úvěru“ v částce 2 077 Kč a ,,inkasu splátek“ ve výši 2 700 Kč, nemohl soud dospět k jinému závěru, než že smlouva je jako celek smlouvou absolutně neplatnou dle § 588 OZ pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Již skutečnost, že při výši úvěru 15 000 Kč a splatnosti 14 měsíců činí v daném případě úrok kolem 60 % za 14 měsíců, tedy cca 50 % ročně, dle názoru soudu dostačuje k absolutní neplatnosti smlouvy, zejména pokud je soudu ze své činnosti známo, že průměrná výše úroku ze spotřebitelského úvěru pro domácnosti s fixací od 1 do 5 let v daném období činila kolem 10 %, tedy v tomto smluvním vztahu dosahuje několikanásobku výše v té době obvyklé úrokové sazby pro srovnatelné úvěrové produkty. Připočetl-li by soud i další dvě částky, tedy sjednanou částku za ,,náklady na vyhodnocení úvěru“ a ,,inkasu splátek“ činila by výše úroku o další desítky procent vyšší roční úrokovou sazbu (cca 80 %). Za situace, že RSPN byla stanovena na 272,44 %, dále smlouva byla sjednána navíc adhézním způsobem, kdy žalovaná nemohla reálně vůbec nijak ovlivnit obsah smlouvy, pouze akceptovala formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně a dále k tomu, že pouze žalovaná byla stižena další sankcí za porušení neplnění splátkové povinnosti, konkrétně smluvní pokutou, která byla navíc stanovena na samé horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena povinnost právní předchůdkyní žalobkyně, pak soud, po zhodnocení všech výše uvedených rozhodných okolností, dospěl k závěru, že smlouva je jednoznačně podle ust. § 580 a § 588 OZ ujednáním nemravným a absolutně neplatným. Při posuzování této smlouvy soud vycházel z právního názoru z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 7. 2017, č. j. 25 Co 132/2017 – 77, rovněž č. j. 25 Co 360/2020-84 a č. j. 25 Co 84/2021-120, týkajících se nepřiměřené výše úroků a poplatků za poskytnutí peněžních prostředků, přičemž tato skutečnost vede k posouzení předmětné smlouvy jako neplatné.5. Vzhledem k výše uvedenému, kdy soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ. Žalobkyni vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představujícího vyplacenou částku ve výši 15 000 Kč a úrok z prodlení v zákonem stanovené výši dle a to dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, z přiznané částky ode dne následujícího po uplynutí lhůty v předžalobní výzvě, kterou lze považovat ve spojení s dokladem o jejím odeslání za prokazatelné uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení, tedy od 2. 8. 2025. Vzhledem k tomu, že žalovaný již uhradil částku 4 000 Kč, byla tato částka z žalobkyní poskytnuté částky 15 000 Kč odečtena a soud přiznal ve výroku I. tohoto rozsudku žalobkyni nárok právě co do rozdílu těchto částek, tedy 11 000 Kč, a to včetně úroku z prodlení v zákonné výši 11,50 % ročně. Proto bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.6. Nárok na úhradu ostatních žalobou uplatněných nároků nevznikl, protože byly nárokovány na základě smluvních ujednání smlouvy, která byla shledána absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Ve zbývajícím rozsahu soud proto výrokem II. žalobu pro nedůvodnost a absenci právního základu zamítl.7. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 OSŘ, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po zhodnocení daného případu, s přihlédnutím k příslušenství pohledávky a následném posouzení úspěchu/neúspěchu soud dospěl k závěru, že úspěšným byl převážně žalovaný, u kterého soud žádné náklady řízení nezjistil, proto bylo rozhodnuto tak jak uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.