5 C 45/2026-33 — Okresní soud v Českém Krumlově

1. Žalobkyně: Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Českém Krumlově (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) ze dne 15. 12. 2025 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud stanovil povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni částku 91 300 Kč s příslušenstvím, a to z titulu smlouvy o úvěru č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, kterou uzavřel žalovaný s žalobkyní dne 29. 8. 2024. Na základě této smlouvy dluží žalovaný žalobkyni částku 91 300 Kč s příslušenstvím.2. Platební rozkaz: Ve věci byl vydán platební rozkaz, tento byl pro nedoručení žalovanému zrušen, když se jednalo o platební rozkaz EPR , č. účtu, -5 ze dne 23. 12. 2025.3. Předžalobní výzva: Před podáním žaloby byla žalovanému řádně odeslána předžalobní výzva, a to dne 25. 11. 2025.4. Rozhodování bez nařízení jednání: Soud postupoval dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), podle kterého „K projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím bez nařízení jednáním souhlasí“. Žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil k žalobě ani k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání podle § 115a o. s. ř., ačkoliv byl poučen, že v takovém případě bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím soudu ve věci bez nařízení jednání.5. Skutková zjištění soudu: Žalobkyně v řízení prokázala předloženými listinnými důkazy, zejména úvěrovou smlouvou ze dne 29. 8. 2024, předžalobní výzvou ze dne 25. 11. 2025 s poštovním podacím archem, potvrzením o ověření bonity klienta z registru CEE, NRKI, ISIR, SOLUS, TELCO, MVCR, dále potom matričním listem klienta a úvěrovou zprávou, že žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, ze dne 29. 8. 2024, na základě níž byl poskytnut žalovanému úvěr ve výši 85 000 Kč. Roční úroková sazba byla sjednána ve výši 23,351613 % ročně. Ze systému ARAD bylo zjištěno, že obvyklá úroková sazba poskytovaná bankami ke dni poskytnutí úvěru činila 8,81 % ročně. Žalovaný se dle smlouvy zavázal uhradit celkem 173 040 Kč, na poskytnutý úvěr žalovaný uhradil celkem 10 300 Kč. Předžalobní výzva byla žalovanému zaslána 25. 11. 2025. Žalovaný dlužnou částku ani částečně neuhradil.6. Zkoumání úvěruschopnosti: Soud po seznámení se s listinnými důkazy vyzval žalobkyni, aby předložila a označila důkazy o prověření příjmů a výdajů žalovaného za období před poskytnutím úvěru, posouzení závazků žalovaného a jejich plnění, posouzení celkové majetkové situace žalovaného. Žalobkyně se na výzvu soudu vyjádřila, když uvedla, že podle jejího názoru řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Z předložených listin však vyplývá, že ověřovala bonitu žalovaného v systémech CEE, NRKI, ISIR, SOULUS, TELCO, MVCR, a to s negativním výsledkem, v dalším však vycházela pouze z matričního listu klienta, kde jsou uvedeny příjmy a výdaje prohlášené žalovaným. Tato tvrzení žalovaného však žalobkyně žádným způsobem neověřovala. Do provedeného výpočtu zadávala údaje tvrzené žalovaným. I skutečnost, že žalovaný na úvěr zaplatil pouze 10 300 Kč, podporuje závěr, že žalovaný nebyl schopen úvěr řádně a včas splácet. Za situace, kdy žalobkyně sice ověřovala úvěruschopnost žalovaného, neověřovala ji však řádně, má soud za to, že žalobkyně řádně úvěruschopnost ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), nezkoumala řádně.7. Skutkový závěr soudu: Skutkovým závěrem soudu je, že žalovaný dluží žalobkyni částku 74 700 Kč na poskytnuté a neuhrazené jistině z titulu bezdůvodného obohacení, neboť soud shledal smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, ze dne 29. 8. 2024 za neplatnou. Ačkoliv žalobkyně zkoumala před uzavřením úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalovaného, nezkoumala ji řádně. Soud proto dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je proto absolutně neplatná. Na straně žalovaného tak vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši nesplacené jistiny, když ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a závěru rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 je žalovaný povinen vrátit jen poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru.8. Co do zbývající žalované částky 16 600 Kč, co do kapitalizovaného roku ve výši 8 307,45 Kč, co do úroku ve výši 12 % ročně z částky 87 556 Kč od 13. 12. 2025 do zaplacení, co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 5 716,16 Kč, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 90 086 Kč od 13. 12. 2025 do zaplacení, soud žalobu zamítl s ohledem na § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru.9. Právní posouzení: Po právní stránce soud vychází z § 2991 odst. 1 o. z., dle něhož „Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil“. Podle § 2991 odst. 2 o. z. „Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám“.10. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.11. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy“.12. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“.13. Podle § 87 odst. 2 téhož ustanovení „Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odst. 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům“.14. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn.33 Cdo 2178/2018 „Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná“.15. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 bod 17. „Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem