48 C 216/2020-18 — Okresní soud v České Lípě

Žalobkyně se původně v elektronickém rozkazním řízení, které bylo zahájeno dne 1. 8. 2020, domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 19 460 Kč spolu s příslušenstvím. Žalobkyně tvrdila uzavření smlouvu o úvěru s žalovaným dne [datum] na částku ve výši 42 480 Kč (z toho jistina ve výši 24 000 Kč a vyčíslený úrok ve výši 18 480 Kč). Žalovaný se měl uvedenou částku zavázat splácet částkou ve výši 708 Kč týdně. Pokud se žalovaný dostal do prodlení, dle smluvních podmínek se stal zbylý dluh včetně příslušenství splatný v termínu splatnosti nejbližší další týdenní splátky. Žalovaný nesplácel pravidelně, celkem měl žalobkyni zaplatit částku ve výši 23 020 Kč. Žalobkyně se po žalovaném domáhá i úroku z prodlení a to od 12. 2. 2018 jako od doby„ předepsané splatnosti smlouvy“. Ve věci bylo dne [datum] nařízeno jednání. Žalobkyně se z účasti na jednání omluvila a navrhla, aby soud žalobě vyhověl. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil. Soud proto ve věci postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř. a věc rozhodl v nepřítomnosti účastníků. Soud provedl dokazování smlouvou o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum], kartou klienta, Formulářem pro standardní informace, přehledem plateb a předžalobní výzvou a poštovními podacími archem. Z evidenční karty klienta soud zjistil, že žadatel je starobní důchodce s příjmem 13 626 a na jeho majetek je vedena exekuce se splátkou 2 400 měsíčně, jiné příjmy než důchod nemá, měsíční výdaje činí cca 8 400 Kč. Soud považuje na základě předložených důkazů za prokázané, že žalovaný dne [datum] vlastní rukou podepsal smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které se věřitel zavázal žalovanému poskytnout půjčku ve výši 24 000 Kč, a to na 60 kalendářních týdnů za úrok 8 400 Kč. Dále byl v úvěrové smlouvě sjednán poplatek za hotovostní inkaso splátek 5 280 Kč a poplatek za zpracování úvěru ve výši 4 800 Kč. Celkově (včetně příslušenství a poplatků) měl žalovaný zaplatit částku ve výši 42 480 Kč. V době před uzavřením smlouvy o úvěru věřitelka zjistila o poměrech žadatele o úvěr, že žadatel je starobní důchodce s příjmem 13 626 a na jeho majetek je vedena exekuce se splátkou 2 400 měsíčně, jiné příjmy než důchod nemá, měsíční výdaje činí cca 8 400 Kč, a to tak, že s žadatelem o úvěr sepsala žádost o úvěr zprostředkovatelka, která příjmy a výdaje ověřila. Podle ustanovení § 1 věta druhá zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Soud posoudil nárok žalobkyně dle § 2395 a násl. (úvěr), § 1970 (zákonný úrok z prodlení) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výše zákonného úroku z prodlení). Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadlužeností domácností (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz Wachtlová, L., Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Podle ustanovení § 2991 a násl. občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. V tomto konkrétním případě, z tvrzení žalobkyně a předložených listin nikterak nevyplývá, že by se věřitel před podpisem smlouvy o úvěru zabýval otázkou schopnosti žalovaného v budoucnu dostát svým závazkům ze smlouvy o úvěru jinak než formálně. Žadatel byl již v době zpracování žádosti o úvěr osobou pobírající starobní důchod, se ztíženou schopností opatřit si další finanční prostředky prací s ohledem na věk, již v té době nebyl schopen vyjít se svým pravidelným měsíčním příjmem (splácel exekuci), natož splácet další splátky. Smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je tedy neplatná podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, když k této skutečnosti je soud povinen přihlížet ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku i bez návrhu, neboť takovéto jednání žalobce (poskytnutí úvěru osobě, která jej zcela zjevně není schopna splácet z důvodu sociálního postavení, zdravotního stavu a rodinné situace) odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. S ohledem na tuto skutečnost soud žalobu v rozsahu, ve kterém se žalobce domáhal zaplacení částky přesahující předanou jistinu 24 000 Kč a zákonného úroku z prodlení z jistiny od zesplatnění úvěru do zaplacení zamítnul, a přiznal žalobci částku uvedenou ve výroku I. z titulu bezdůvodného obohacení. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že nepřiznal žádné straně nárok na náhradu nákladů řízení, když úspěch žalovaného převýšil úspěch žalobkyně, náklady mu ale nevznikly.