12 C 243/2021-31 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobce žádal o přiznání shora uvedené částky, která představuje dluh ze smlouvy o úvěru, uzavřené dne 2. 5. 2018 mezi právním předchůdcem žalobce ([právnická osoba], [obec a číslo]) a žalovaným. Na odůvodnění své žaloby uvedl, že jeho právní předchůdce poskytl žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, který měl být splacen do 1. 8. 2018. Žalovaný však uvedenou částku neuhradil. Žalobce se mimo částky úvěru domáhá také poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 3 925,15 Kč a„ případného poplatku za prodloužení termínu splatnosti“ ve výši 3 481,29 Kč. Smlouvou ze dne 1. 1. 2021 byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobci. Právní subjektivita žalobce byla doložena výpisem z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Brně. 2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy jednal a rozhodoval v nepřítomnosti žalovaného (§ 101,odst.3 o.s.ř.). 3. Podle § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst. 1 občanského zákoníku úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 4. V posuzovaném případě soud zjistil ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, že byla uzavřena dne 2. 5. 2018 mezi společností [právnická osoba], [obec a číslo] a žalovaným ohledně poskytnutí úvěru ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit poplatek„ za zápůjčku“ 3 925,15 Kč. Celkovou částku 13 925,15 Kč měl zaplatit do 2. 7. 2018, a to do 2. 6. 2018 splátkou 6 962,58 Kč a do 2. 7. 2018 splátkou 6 962,57. Ve smlouvě je uvedeno, že zápůjční úroková sazba je 0%. Kopií výpisu z účtu bylo prokázáno, že dne 2. 5. 2018 byla částka 10 000 Kč poukázána na účet označený žalovaným ve smlouvě účastníků. 5. Z dodatku ke smlouvě o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce a žalovaný si sjednali prodloužení termínu splatnosti„ zápůjčky“ o 30 dnů. Žalovaný se zavázal za prodloužení termínu splatnosti uhradit 3 481,29 Kč s tím, že pokud tento poplatek za prodloužení nebude uhrazen do 5 dnů od uzavření dodatku, dodatek ke smlouvě se od samého počátku ruší a hledí se na něj, jako by nebyl uzavřen. 6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek z 1. 1. 2021 a ze seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že společnost [právnická osoba] postoupila pohledávku za žalovaným ze shora uvedené úvěrové smlouvy žalobci. Z listiny z 2. 2. 2021 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobce oznámil žalovanému toto postoupení pohledávky. Žalobce doložil také svou předžalobní výzvu žalovanému s dokladem o odeslání z 2. 2. 2021. 7. Z uvedených zjištění dospěl soud k závěru, že žalobce se právem domáhá (po postoupení pohledávky za žalovaným) zaplacení jistiny úvěru ve výši 10 000 Kč. V této části bylo tedy žalobě vyhověno. Z přisouzené částky byly přiznány ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku také úroky z prodlení, výše úroku z prodlení je stanovena v § 2 nařízení vlády č.351/2013 Sb. Žalovaný se dostal do prodlení den po sjednané splatnosti úvěru. 8. Pokud se týká částky 3 925,15 Kč, která byla ve smlouvě označena jako„ poplatek za poskytnutí zápůjčky“ je dle názoru soudu ujednání o povinnosti žalovaného zaplatit tuto částku neplatné, neboť se zjevně příčí dobrým mravům ve smyslu shora citovaného ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku. Rozpor s dobrými mravy spatřuje soud ve výši tohoto poplatku, který představuje přes 39 % z poskytnuté částky na období dvou měsíců. Za roční období by tedy tento poplatek přesáhl 200 % z poskytnuté částky. Dle názoru soudu se jedná o skryté úroky, které svou výší obcházejí zákonná ustanovení ve vztahu k výši možných úroků, ale také obcházejí zákon z hlediska daňových povinností. Řádně sjednané úroky představují příjem poskytovatele finančních prostředků, který podléhá daňové povinnosti. K tomuto závěru vede soud také ta skutečnost, že smlouva deklaruje (zcela nelogicky v situaci, kdy poskytování finančních prostředků je předmětem podnikání věřitele) nulovou úrokovou sazbu a zároveň je požadován poplatek ve výši 3 925,15 Kč. Také částka za prodloužení termínu splatnosti ve výši 3 481,29 Kč představuje neadekvátní navýšení částky, kterou má úvěrovaný v souvislosti s poskytnutím úvěru zaplatit. V této souvislosti je třeba poukázat i na shora citované znění dodatku o tom, že pokud nebude částka za prodloužení splatnosti (a k tomu došlo právě v projednávaném případě) uhrazena, dodatek ke smlouvě se ruší. S ohledem na neplatnost ujednání o povinnosti žalovaného zaplatit spolu s poskytnutou částkou ještě uvedené poplatky, byla žaloba ohledně částky převyšující jistinu úvěru zamítnuta. 12. Oba účastníci měli ve věci pouze částečný úspěch, soud tedy ve smyslu § 142 odst. 2 o.s.ř. rozhodl o nákladech řízení, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.