34 C 285/2021-13 — Okresní soud v České Lípě

Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 945 Kč s příslušenstvím, s odůvodněním, že ačkoliv je žalovaný vlastníkem televizního přístroje, neuhradil za měsíce květen, červen, červenec a prosinec 2019 a dále za leden, únor a srpen 2020 (dále též„ rozhodné období“) televizní poplatky ve výši 135 Kč měsíčně ve smyslu § 7 zákona č. 348/2005, o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů. Současně se žalobkyně domáhá kapitalizovaného úroku z prodlení ke dni 15. 7. 2021 ve výši 145,20 Kč. Věc obsahuje cizí prvek spočívající v cizí státní příslušnosti žalovaného, jež je státním občanem [země]. Je proto třeba nejdříve zkoumat, zda český soud má pravomoc ve věci jednat a v kladném případě zda lze věc projednat a rozhodnout podle českého právního řádu. Jelikož jsou oba účastníci státními příslušníky zemí, které jsou členy Evropské unie, bez ohledu na jejich státní příslušnost je třeba aplikovat na místě vnitrostátních procesních předpisů (tedy občanského soudního řádu České republiky) Nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis). Až na výjimky v tomto nařízení uvedené platí, že osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost, mohou být žalovány u soudů tohoto členského státu (kapitola II oddíl 1 článek 4 odst. 1 tohoto nařízení). Na osoby, které nejsou státními příslušníky členského státu, v němž mají bydliště, se použijí pravidla pro určení příslušnosti, která se použijí pro jeho vlastní státní příslušníky. Z tohoto pohledu se soud zabýval otázkou, jaké místo lze považovat za obvyklé bydliště účastníků. V tomto směru bylo třeba vycházet z článku číslo 62 odst. 1 uvedeného nařízení, které co do pojmu bydliště odkazuje na vnitrostátní (procesní) předpisy. Pojem bydliště je zakotven v § 85 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“) a chápe se jako místo, kde se účastník řízení zdržuje s úmyslem zdržovat se tam trvale. Z obsahu spisu vyplývá, že se žalovaný zdržoval na území České republiky, na adrese [adresa žalovaného], došlo tedy k založení mezinárodní příslušnosti českého justičního orgánu a Okresní soud v České Lípě bude příslušný k projednání a rozhodnutí o věci dle českého právního řádu. Vzhledem k tomu, že listinné důkazy předložené žalobkyní byly dostačující a žalobkyně vyslovila již v žalobě souhlas s postupem podle § 115a o. s. ř., soud usnesením vyzval žalovaného, aby se ve lhůtě jednoho týdne vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. V souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. připojil soud doložku, že nevyjádří-li se žalovaný v určené lhůtě, bude se předpokládat, že nemá námitky. Žalovanému byla výzva doručena dne 24. 11. 2021. Žalovaný se v soudem stanovené lhůtě soudu nevyjádřil, soud má tedy za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů taktéž souhlasí. Žalovaný v řízení netvrdil a ani neprokázal, že by dlužnou částku žalobkyni uhradil. Z potvrzení o přihlášení poplatníka televizních poplatků vystaveného [anonymizováno], s.p. – výpisem z evidence [anonymizováno] ze dne 21. 6. 2021, vyplývá, že žalovaný byl od května 2017 zařazen do příslušné evidence držitelů televizního přijímače jakožto poplatník televizního poplatku. Tento poplatek však včas a řádně nehradil, neboť žalobkyni nezaplatil měsíční platby za květen, červen, červenec a prosinec 2019 a dále za leden, únor a srpen 2020 ve výši 135 Kč měsíčně. Celkem tedy eviduje žalobkyně za žalovaným pohledávku ve výši 945 Kč. Žalobkyně žalovaného ke splnění této povinnosti písemně vyzvala upomínkou, žalovaný však ani poté ničeho neuhradil. Podle ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, v tehdy platném znění, se televizní poplatek platí ze zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání bez ohledu na způsob příjmu (dále jen "televizní přijímač"). Toto zařízení se považuje za televizní přijímač i v případě, že si jej poplatník upraví k jinému účelu. Podle ustanovení § 3 odst. 2 cit. zákona poplatníkem televizního poplatku je fyzická osoba nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. Měsíční výše televizního poplatku činí podle § 6 cit. zákona od 1. 1. 2009 dosud částku 135 Kč měsíčně. S ohledem na shora uvedené soud žalobě vyhověl, neboť žalobkyně prokázala, že žalovaný měl v rozhodném období povinnost platit poplatek v zákonem uvedené výši 135 Kč měsíčně, žalovaný však za rozhodné období poplatky neuhradil. Ve smyslu § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění, soud přiznal žalobkyni úrok z prodlení dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. v kapitalizované výši 145,20 Kč ke dni 15. 7. 2021. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 126 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, odměna ve výši 400 Kč za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, návrh na vydání elektronického platebního rozkazu), paušální náhrada nákladů ve výši 200 Kč (2 x 100 Kč) a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 600 Kč ve výši 126 Kč.