38 C 242/2021-46 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela po prověření schopnosti splácet úvěr online po podpisu formou SMS smlouvu k službě Twisto účet, na jejímž základě žalovaný využil služby Nákup na fakturu až 10 000 Kč. Žalovaný svou povinnost splatit kupní cenu nesplnil, uhradil pouze 500 Kč, dostal se do prodlení a pohledávka kromě dlužné jistiny 2 099 Kč sestává též z poplatků z prodlení a za prodloužení splatnosti. V doplnění žaloby žalobkyně popsala proces sjednání smlouvy a uvedla, že aktivací Twisto účtu žalovaný odsouhlasil obsah smlouvy spolu s obchodními podmínkami, podmínkami jednotlivých služeb a podmínkami souvisejícími s poskytováním služeb žalobkyně. Při posuzování úvěruschopnosti vycházela žalobkyně z předloženého občanského průkazu, na jehož základě žalobkyně prověřila žalovaného v centrální evidenci exekucí (automatizovaně), registru SOLUS a insolvenčním rejstříku. Výše limitu byla stanovena na 5 000 Kč, ačkoli žalovaný prokázal svůj měsíční příjem ve výši 18 000 Kč a zůstatek na jeho bankovním účtu činil pravidelně 3 000 Kč. 2. Jednání ve věci bylo nařízeno na den 19. 8. 2021 a žalovaný byl k tomuto jednání obeslán doručenkou do vlastních rukou. Žalovaný se k jednání nedostavil, a soud proto postupoval dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) a projednal věc v nepřítomnosti žalovaného, který byl poučen o následcích nedostavení se k jednání. Žalobkyně navrhla soudu vydání rozsudku pro zmeškání ve smyslu § 153b odst. 1 o.s.ř. Soud v dané věci dospěl k názoru, že vzhledem k nutnosti zkoumat splnění povinnosti prověřit úvěruschopnost žalovaného ze strany žalobkyně nejsou naplněny veškeré zákonné náležitosti k vydání rozsudku pro zmeškání. 3. Při ústním jednání žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána v databázi SOLUS a Centrální evidenci exekucí. 4. Soud má z provedeného dokazování za prokázané, že se obchodníci ([anonymizována dvě slova], [právnická osoba], [jméno] [příjmení]) smlouvami o poskytování služby Twisto uzavřenými se žalobkyní zavázali umožnit zákazníkům využít službu Twisto. Dále byla mezi žalobkyní a žalovaným v souladu s obchodními podmínkami žalobkyně prostřednictvím internetu uzavřena smlouva k službě Twisto účet (přiložen žalovaným nepodepsaný výtisk datovaný 17. 12. 2019), na jejímž základě žalovanému bylo umožněno disponovat s Twisto účtem s finančním limitem ve výši 5 000 Kč (požadováno 10 000 Kč). Žalovaný se zavázal řádně a včas hradil poskytnuté finanční prostředky, a to alespoň ve výši 10 % všech dosud neuhrazených čerpání, zápůjční úroková sazba a roční procentní sazba nákladů byly uvedeny v obchodních podmínkách žalobkyně a smluvní sankce mohly činit nejvýše 50 % aktuální dlužné částky. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného byla provedena lustrace v registru SOLUS, ve výpisu z interní databáze žalobkyně je však uvedeno pouze její datum a dále měsíční příjem žalovaného (ze zaměstnání) ve výši 18 000 Kč, výdaje ve výši 3 000 Kč a údaj o partnerce a jednom dítěti. S úhradou objednávek u obchodníků z 28. 12. 2019 (v hodnotě 1 028 Kč a 1 217 Kč, zaplaceno 500 Kč) a 16. 1. 2020 (v hodnotě 354 Kč) se žalovaný dostal do prodlení, byla mu na email zasílána vyúčtování a každých 5 dní od splatnosti v období od 20. 1. 2020 do 16. 3. 2021 výzvy k úhradě a dále účtovány poplatky z prodlení (150 Kč, 4x 100 Kč a 325 Kč v případě objednávek z 28. 12. 2019 a 150 Kč a 27 Kč v případě objednávky z 16. 1. 2020) a smluvní pokuty (870,46 Kč v případě objednávek z 28. 12. 2019 a 176,41 Kč v případě objednávky z 16. 1. 2020). Ve výzvě ze dne 3. 2. 2021 5. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] – OPR- [právnická osoba] GK v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. 9. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 10. Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o úvěru na zboží, na kterou vedle ustanovení o.z. dopadá též úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru. Dále soud hodnotil, zda žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 201